Všichni sourozenci se hádají a někdy si i ubližují. Usuzuju tak ze svých vzpomínek z dětství (vyrůstala jsem s bratrem a sestrou), z běžného života vlastních dětí i vyprávění kamarádek. Co je ale ještě normální?

Nad touto otázkou přemýšlím vždycky, když na sebe naše děti začnou křičet a schyluje se ke sprostým nadávkám a fyzickému násilí. Nebývá to často, ale když k tomu dojde, stojí to za to. Zatím se mi daří podobné situace uklidňovat, tak si říkám, že je to asi ještě v normě.

kid

A utvrdila jsem se v tom docela nedávno po rozhovoru s jednou známou, která si stěžovala, že se její tři děti neustále hádají a perou. Vyprávěla mi, co se u nich doma děje skoro každý den, a tak jsem se uklidnila: naše děti jsou hotoví andělé! Pavlína má dvě dcery, kterým je 14 a 12 let, a desetiletého syna. A každý den si říká, co zase její děti vyvedou. A nutno říct, že to nejsou žádné velké průšvihy.

„Všechno začíná už ráno, když vstáváme do školy. Manžel je tou dobou na cestě do práce, takže se ho to moc netýká, zatímco já musím všechny vzbudit, připravit jim snídani a hlavně je včas vykopat z domu, aby nám neujel autobus. Syn je ráno v klidu, rychle se oblékne a nají, s ním problémy nejsou. Zato dcery! Skoro hned po probuzení se pohádají, co si vezmou na sebe, protože zaručeně chtějí zrovna obě to samé, ale žádná nechce ustoupit. Pak se dohadují, která si půjde první čistit zuby. A nakonec se ještě jedna druhé smějí, že jsou špatně oblečené nebo namalované... A sprostě si vynadají do idiotů a ještě mnohem horších výrazů.

Do jejich hádek poslední dobou nezasahuju. Nechám je v pokoji a v koupelně, ať si to vyřídí samy, zatímco v kuchyni chystám snídani, kterou si často ani nestihnou sníst. Tak jenom zavelím, že odcházíme, načež se s hlasitými výkřiky přijdou obout a vyrazíme na autobus. Naštěstí jezdím jiným autobusem než ony, takže se rozloučíme na zastávce a pak mám klid až do té doby, než přijdu odpoledne z práce.

Může za to jen puberta?

Pak to začíná nanovo - hádky, výčitky, křik, pošťuchování, někdy i pár facek, to už se s nimi dohaduje i syn. Dcerám vadí všechno, i to, že se na ně bratr „divně“ podívá. Někdy se spolčí spolu proti němu a posmívají se mu, což chudák nevydrží a reaguje tak, že je začne bít, protože rozumově na ně ještě nestačí. Jindy se ho jedna zastane a pak spolu „dusí“ tu druhou, a samozřejmě často se hádají všichni dohromady. A tak je to u nás na denním pořádku. Když přijdu domů a je tam ticho, znamená to, že děti nejsou doma. A pokud jsou, připadám si jako v ráji, že se aspoň jednou za čas chovají jako lidi!

Bohužel nemáme velký byt, takže mají všichni tři společný pokoj a v koupelně je jen jedno umyvadlo, je tedy potřeba mnohem víc tolerance a domluvy. A to zatím naše děti nezvládají. Navíc obě holky jsou v pubertě, takže argumenty na ně moc neplatí, rozčilují se kvůli všemu.

Říkám si, jestli jsem někde neudělala chybu. Nejsem totiž typ matky, která by dětem všechno dovolila a koupila, naše děti nejsou rozmazlené a doma musí pomáhat, tak nevím, proč si s nimi neumím poradit i v těchto situacích. V poslední době radši do jejich hádek nezasahuju a jenom se těším, až je tohle pubertální období přejde. Snad to přežiju!“

Další články na podobné téma:

Reklama