Je to už devět let, co jsme ztratili dceru... Tak začíná trochu smutné vyprávění nešťastných rodičů. Jejich dcera neumřela, ale stejně o ni přišli. Žije totiž v klášteře, odkud nevychází ven.

jeptiškaTenhle příběh jsem si vyslechla od známých, jejichž známí mají kamarády... Znáte to. Když jsem si pak povídala přímo s rodiči, jejichž dcera odešla do kláštera, bylo mi smutno. Nejsem proti víře, vím, že někteří lidé ji k životu potřebují, a mám i několik věřících kamarádek. Ale nechápu, jak se někdo může dobrovolně zavřít do kláštera. I když co já můžu komu říkat? Můj život to není.

Rodiče Mileny to samozřejmě vidí jinak, ale taky nic nezmohou. Ani tehdy, když se jejich dcera rozhodla do kláštera odejít, nebyly jejich argumenty, názory a výčitky nic platné. „A tak je to už devět let, co jsme ztratili dceru... Ještě pořád jsme se s tím nesmířili, ale s manželem už o tom nemluvíme, protože to nemá smysl. Všechno jsme si už řekli a teď jsme rádi, když můžeme jednou za čas za Milenou zajet a na chvíli ji vidět.

Milena žije v klášteře bosých karmelitek, je to jeden z nejpřísnějších řádů, vůbec nechodí ven. Když ji chceme navštívit, musíme se předem domluvit, že přijedeme, pak si třeba hodinku můžeme povídat v místnosti pro návštěvy. Ale když mezitím onemocní nebo se něco změní, ani nemá smysl tam jezdit. Musím říct, že vidět ji v tom hábitu, jak je úplně mimo svět, mi vůbec nedělá dobře...“

Doufala jsem, že ji to přejde

Asi se s tím nikdy nevyrovnám. Vždycky jsem si představovala, že se vdá a bude mít děti, jako každá máma jsem jí přála normální život. Když začala v pubertě chodit do kostela a věřit v Boha, samozřejmě jsem jí nebránila, byla to její věc, stejně jako jsem jí nezakazovala další kroužky a zájmy. Postupně začala být v té komunitě častěji a víc a asi ve dvaceti letech poprvé promluvila o klášteře. To mě tehdy vyděsilo, ale nějak jsem tomu nevěřila - naše Milena a klášter? To mi nešlo dohromady. Jenže pak se nechala pokřtít a biřmovat. A mně připadalo, že je čím dál častěji tak nějak „mimo“. Jednou přišla domů a sdělila nám, že je rozhodnutá odejít do kláštera, jen ještě musí čekat, než ji přijmou.

No, ty dva roky, než opravdu odešla, byly nejhorší v mém životě. My nechápali ji, ona nechápala, co je na tom špatného a proč se nám to nelíbí. Snažila se nám vysvětlit, jak to prožívá, a já se opravdu snažila podívat se na to z její strany. Ale stejně mi to nešlo. Tak jsme radši moc nemluvili, byla jsem ráda, že je doma. A pořád jsem doufala, že ji to přejde. Ale pak, před devíti lety, opravdu odjela a už se nevrátila...

Možná se s tím někdy smířím, nevím. Musí mě utěšovat to, že je v klášteře šťastná, našla svůj smysl života, jinde být nechce. Ale stejně, pro nás je to, skoro jako by tady už nebyla...“

Pozn. red.: Jméno v článku bylo změněno.

Mohly jste si přečíst v našem magazínu:

Reklama