.

Naše „báječná“ cesta na dovolenou

Cestování

Naše „báječná“ cesta na dovolenou

Stává se vám, že jste ještě ani nevyrazili na dovolenou či  výlet a už se vám nic nedaří? Říkáte si: No … to to zase dopadne!  Nevěšte hlavu, nejste sami. Začátek naší dovolené byla jedna velká katastrofa, a přesto jsme si ji nakonec užili a báječné vzpomínky máme dodnes…

 

Dovolená ještě ani nezačala a první známky problémů se  nenápadně vynořovaly na povrch...

Adam (ten mladší) se rozhodl, že bude pejskem tři dny před odjezdem. Nevymluvila jsem mu to. Odmítal jíst z talíře – vyžádal si misku – a místo mluvení na nás štěkal.

David (ten starší) oznámil, že bez počítače nikam nejede.

Já dostala rýmu jako trám a manžel se pohádal v práci se šéfem poté, co mu vedení oznámilo, že dovolenou nedostane. (Dovolenou dostal, leč hádka se šéfem mu značně ubrala na náladě).

 

V den odjezdu jsem snídala s pocitem, že letošní dovolená asi vážně nebude tak zcela podle mých představ... Nenápadně se vynořující  problémy totiž dostávaly již pevný tvar:

 

Adam snídal z misky, sem tam štěknul – jeho přesvědčení, že je pes, přetrvávalo.

David brečel, protože se právě dozvěděl tu nezvratnou skutečnost, že počítač s námi nejede.

Manželova nálada byla pohřbena hluboko pod hladinou normálu.

Fena začala hárat a chovala se jako smyslů zbavená.

 

„Tak vyrazíme?“ manžel do sebe obrátil šálek kávy a vstal od stolu. „Nanosím tašky do auta.“

Rychle jsem opláchla nádobí, projela seznam, zda máme vše důležité, sbalila kluky, psa a vyrazili jsme na parkoviště.

(Adam na chodbě štěkal, David stále brečel, fena pobíhala splašeně sem a tam).

Pomalu jsme se blížili k našemu starému, sotva jedoucímu autu a já zdálky viděla, jak si manžel povídá sám se sebou.

Bylo mi jasné, že je zle. Naposledy si manžel povídal sám se sebou, když nám nadsousedi udělali (nechtěně) z bytu koupaliště.

Srdce mi vynechalo pár úderů a hlavou se mi prohnalo tornádo nesoucí ty nejčernější myšlenky.

„Můžeme vyrazit?“ Hlas jsem měla chraplavý nejen díky rýmě.

Manžel zafuněl.

Já naprázdno polkla. Auto definitivně dosloužilo… To nebyla myšlenka, ale přímo fosforující nápis v mé hlavě.

„Nemůžu to tam strčit!“ Manžel opět zafuněl, tváře mu plápolaly stejně jako oči.

„Co? Kam?“ Moje myšlenky nabraly trochu jiný směr...

„Co nemůžeš strčit tatínku kam?“ David si otřel slzy.

Adam zaštěkal.

„Ty vaše tašky plný ptákovin!“ Manželovo funění přešlo v podivný zvuk, trochu připomínající rozzuřeného býka.

Sjela jsem pohledem na přecpaný kufr auta. Tašky tvořily úžasný komín, který značně přesahoval možnosti našeho kufru.

 „Aha...,“ začala jsem ihned přemýšlet, co s tím... Varianta, že bych doma nechala některou z těch neskutečně přecpaných tašek, nepřicházela pochopitelně v úvahu.

 

Po několikaminutovém boji se zavazadly jsme konečně vyrazili. Kufr přecpaný, já obložená taškami jak lahůdkový chlebíček, ale dosáhla jsem svého. Žádné šaty, sukně, boty nezůstaly doma.

Manžel mlčel, Adam štěkal, my s Davídkem zpívali, Aiko sem tam zavyla... Ale jelo se nám hezky.

Silnice byly prázdné, nad obzorem se rýsoval krásný letní den a má nálada stoupala. Ranní pochybnosti o kvalitě dovolené vzaly za své.

Užiju si to, říkala jsem si pro sebe a nahlas křičela (křičela, nezpívala) Růže z Texasu.

„Ci čůlat, haf!“

Otočila jsem se na Adámka. „Vydrž, tatínek za chvíli zastaví, ano?“

Adam kývnul a pochopitelně nezapomněl opět štěknout.

Po dvaceti minutách jsme zajeli na pole. Adámek se vyčůral (se zvednutou nožičkou, takže jsem mu ještě převlékla úplně mokré šortky), David snědl tři krajíce chleba a manžel se poprvé od rána usmál...

Cesta ubíhala rychle, manželovi úsměv na tváři zůstal, David pokračoval v zahánění hladu a Adam s Aiko usnuli.

Opřela jsem si hlavu o chladivé sklo a pozorovala ubíhající krajinu. Bylo mi v té chvíli vážně hezky. Poprvé od rána jsem plným douškem zaznamenala ten pocit Jedeme na dovolenou...

„Tatí, co je to červený světlo?“ David měl plnou pusu sušenky, takže to vyznělo jako Chachi, cho je to chervený chvětlo?

„Davídku mluv potichu, ať nevzbudíš Adama.“ Přivřela jsem oči. Spánek ke mně připlouval jak letní obláček ... pomalu ale vytrvale.

„To je varování, že musíme natankovat.“

„Nemáme benzín?“ Čokoláda tvořila Davidovi po obličeji pozoruhodné mapy…

„Máme,“ manžel si odkašlal.

David: „Ale nebudeme mít, že jo?“

Manžel: „Neměli bychom, kdybychom ho nekoupili“

David: „A my ho koupíme?“

Manžel: „Jistě.“

Syn chvíli mlčel. Pravděpodobně si rozhovor s otcem znovu přehrával v hlavě… „A kde ho koupíme, když tu jsou všude okolo jenom pole?“

Manžel si opět odkašlal a mně bylo jasné, že mu trpělivost pomalu, ale jistě dochází.

„Davídku nech to na tatínkovi, on si poradí.“ Otočila jsem se na syna a významně zamrkala, což znamenalo: Mlč, nebo tátu naštveš!

 

O několik minut později jsme přijeli do městečka, kde už na nás z dálky blikala benzínová pumpa.

„Vidíš?“ otočil se manžel na syna, „to jsou ty tvoje zbytečný obavy.“  Po obličeji se mu rozlil vítězoslavný úsměv, dokazující, že hlava rodiny vždy ví, co dělá…

Natankovali jsme plnou nádrž a vyrazili do benzínky koupit pití a pochopitelně sušenky pro Davídka.

„To bude, mami, drahý tolik benzínu, že jo?“ pronesl David moudře.

„Bude, ale zase nám vydrží dlouho, víš?“

Ohlédla jsem se po manželovi, v očekávání, že má slova podpoří. Místo za mnou však bylo prázdné. Manžel stál na kraji silnice, obličej podivně pokroucený, v rukou držel bundu a klepal s ní, jako by si lehl do mraveniště.

„Co se stalo tatínkovi?“ David na mě vykulil oči.

„To nevím….“ Ten nepříjemný pocit z rána se vrátil v plné síle…

 

Manžel nejen, že doma nechal doklady, ale na stole zůstaly ležet i peníze a kreditní karty… Měli jsme natankovanou plnou nádrž a neměli čím zaplatit.

 

Tři hodiny jsme čekali, než nám můj táta dovezl zapomenutou tašku…

Manžel celou tu dobu seděl v autě a jeho nálada opět dosahovala bodu mrazu… “Hlavně, že máme padesát triček a dvacet kalhot!“ byla jediná věta, kterou pronesl.

Kluci naší tříhodinovou přestávku trávili tím, že si hráli na zloděje. „Mami, mami, to jsme jako zločinci, že jo? Máme benzín a nemáme ho čím zaplatit… “ tahal mě David za rukáv a oči mu zářily nadšením. Když jsem mu odvětila, že žádní zločinci rozhodně nejsme, smutně se na mě podíval a řekl: „Ani poloviční ne...?“

 

I přesto, že začátek naší dovolené byl značně nevydařený, ty dva týdny  jsme si užili… David s Adamem si stále hráli na tatínka – úmyslně všechno zapomínali, já se opálila a zbavila rýmy, manžel se začal usmívat pravidelně (mimo okamžiků, kdy načapal kluky, že si na něj hrají) a naše fena si prožila svou první psí lásku, která nezůstala bez následků.

 

 

Někdy se člověku zdá, že nic nevyhází ještě dřív, než to vůbec začne… A někdy si říkáte Jde nám to jako po másle! - a v okamžiku, kdy to vyslovíte, je problém na světe…

To je prostě život… Ale pokud nastanou problémy a trapasy, kterým se po čase smějeme, je to fajn. Nebyl by život bez občasného „úletu“ nudný? Myslím, že ano…

   
14.09.2004 - Zahraničí - autor: Sabina

Komentáře:

  1. avatar
    [16] elfos [*]

    :-))

    superkarma: 0 03.10.2004, 16:16:20
  2. avatar
    [14] Hannah01 [*]

    medved: Taky se ptám, většinou se ozve mumlání typu "Copak jsem debil?" A taky se už i přes ptaní stalo, že zapomněl.

    superkarma: 0 14.09.2004, 19:21:33
  3. avatar
    [11] Petronilka [*]

    Žábina: u nás je zásadně všechno má vina, i když špatně odbočí a já sedím u vzadu bez výhledu na cestu
    Článek je super

    superkarma: 0 14.09.2004, 15:49:10
  4. avatar
    [10] medved [*]

    Hanule: palnou zbrani ? to jako pistoli? to je snad i trestny cin to ztratit
    hezky clanek...ackoliv moc nechapu, ze se marketa manzela nezeptala...ja se na pasy, letenky, penize a podobne drobnosti 10x ptam a 15 to sama kontroluju
    ale jinak odjezdy na dovolenou jsou zcela bezproblemove, nepamatuju si na nejaky stres asi ze jsme dva dospeli

    superkarma: 0 14.09.2004, 15:48:45
  5. [9] Hanule [*]

    Když jsme konečně dorazili v zimě na horskou chatu, zjistil manžel, že nemá svou tašku s doklady, telefonem, penězmi a palnou zbraní. Nechal ji na střeše auta při tankování. Po nějaké chvíli se mi na mobil ozvali dobří lidé, kteří tašku našli v závěji u silnice. Také pěkný začátek dovolené - i když s dobrým koncem. Ještě jednou jim děkuji.

    superkarma: 0 14.09.2004, 14:04:28
  6. avatar
    [8] Žábina [*]

    moc hezký článek ...
    mimochodem Markéto, taky to byla TVOJE vina že manžel nechal doma svoje doklady a peníze ?

    superkarma: 0 14.09.2004, 13:23:12
  7. avatar
    [4] Hanela [*]



    U nás většinou bývá začátek dovolené zamračený, protože manžel je ve stresu, až pak ho to přejde

    superkarma: 0 14.09.2004, 10:44:35
  8. avatar
    [2] ještěrka.ehp [*]

    To moje poslední dovolená rozhodně tak veselá nebyla Nejdřív sme měli jet uplně jiná parta, to nevyšlo, ale když byl čtvrtek, v neděli se odjíždělo a byly sehnaný peníze i volno v práci, tak se sehnala parta jiná. Jenže jedna z té party neměla pas, takže Chorvatsko padlo (teď už vím, že i tam to jde na občanku), takže jedeme do Francie. V TV novinách nám 2 hodiny před odjezdem ohlásili, že kolem Mareille (náš cíl) sou hrozný požáry, panika atd. a rozhodně tam nejezděte. Tak že pojedeme na Balaton. No a to byla hnusná špinavá louže plná hadů a chcíplých ryb. Navíc ustavičně pršelo, tak se jelo na Slovensko. Tam taky pršelo, osazenstvo auta se pohádalo, jedný bylo jedno, co se bude dít, druhá chtěla vysadit v Košicích, že jede domů vlakem, třetí byl prostě blb a jediná, komu zůstal původní elán jsem byla já, ale díky přetrvávajícímu dešti sem jej jaksi nedokázala přenést na ostatní a tak se jelo domů ve středu místo v neděli a celá dovolená trvala 3 dny a byla strávená (alespoň mnou) víceméně za volantem Ještěže sem si to pak vynahradila tady v Čechách a bez nich

    superkarma: 0 14.09.2004, 09:13:00
  9. avatar
    [1] Markýza [*]

    Jo, jo, to znám, taky jsme tak cestovali na dovolenou, s tím rozdílem, že když jsme chtěli natankovat, tak jsme museli ten přecpaný kufr vyložit, aby se dala otevřít nádrž. Doklady a peníze radši hlídám já (i manželovi), a to nemluvím o tom, že normálně si zajedeme tak o dvacet až třicet kilometrů , protože mě nebývá věřeno, sedím s mapou na klíně, páč ženská se v mapě přece nevyzná, a manžel se na cestu ptát nemusí, on to najde sám.

    superkarma: 0 14.09.2004, 07:49:00

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme