Reklama

Rodiče si nevybíráme, prarodiče taky ne. A i když nás někdy štvou, pořád je to rodina, takže u nich spoustu věcí tolerujeme. Někdy je to ale opravdu těžké, zvlášť když se spory týkají našich dětí.

babičkaBabičky by měly být laskavé, hodné a rozmazlující, na výchovu jsou tu přece rodiče. Tenhle názor je mi sympatický, mám úžasnou babičku a i moje mamka se takhle chová k mým dětem. Myslím, že děti mají ve škole i doma s rodiči dost příkazů, zákazů a všeho toho, co se musí, a tak by aspoň u babičky měly mít pohodu, takový malý „ráj“.

Jsou ale i jiné babičky: přísné a kritizující. „Naše děti bohužel nemají štěstí na laskavou babičku... Moje mamka bydlí hodně daleko, vídáme se málokdy, takže děti tráví víc času s manželovou matkou. Není to špatná ženská, taky si v životě prožila dost. A svoje vnoučata má ráda, pohlídá je, když potřebuju, postará se o ně, umí si s nimi hrát. V tomhle nemáme vůbec žádné problémy.

Ale hrozně mi vadí, že je na děti hodně přísná. Neustále je okřikuje, co smí a nesmí dělat, nařizuje jim, ať nedělají nepořádek, ať nekřičí, říká jim, že je to s nimi hrozné, protože jsou neposlušné... U jídla musí děti tiše sedět a jíst. Když se babička dívá na nějaké seriály, nesmí na ni mluvit. Vynadá jim, když omylem vylejí šťávu nebo jim spadne jídlo na zem. A tak bych mohla pokračovat ještě dlouho.

Dětem přísnost neuškodí!

Prostě má neustále snahu naše děti vychovávat a říkat jim, co je správné. A navíc takovým nepříjemným tónem. Přitom si myslím, že naše děti jsou normální, nejsou to žádní grázlové, kteří by potřebovali takový přístup, snažím se je vychovávat, aby byli slušní. Je jim teprve šest a čtyři, v tomhle věku přece potřebují spíš vlídné slovo než okřikování, nebo ne?

Tchýně ví, že se mi její přístup k dětem nelíbí, už jsem s ní o tom několikrát mluvila a prosila ji, ať na ně tolik nekřičí. Vždycky se jí snažím vysvětlit, že na výchovu jsou rodiče, babička by měla povolit víc než oni a být jiná, i když to samozřejmě neznamená, že vnoučatům dovolí všechno a bude podrývat autoritu rodičů. Jenže to nemá žádný smysl, vždycky mi odpoví, že dětem přísnost neuškodí a že ona to jinak prostě neumí. A já prý jsem moc citlivá, s ní se taky nikdo v životě nemazlil.

Já to chápu a jsem vděčná, že mi občas pomůže s hlídáním. Ale mám obavy, že tímhle přístupem si vnoučata brzy odradí, že se jí budou vyhýbat, až budou větší a nebudou tolik potřebovat dozor. Už teď se mě naše šestiletá Týnka ptá, proč se babičce pořád něco nelíbí a proč tolik křičí. A párkrát mi řekla, že by šla radši se mnou do práce, než aby byla doma s babičkou...“

Jaký máte názor vy?

Další články: