S dětmi bývají starosti. Říká se: malé děti = malé starosti, velké děti = velké starosti. A něco na tom asi bude. Od jistého věku totiž nemáme děti pod kontrolou. A některé si dělají, co chtějí.

Naší dceři je třináct let a já doufám, že mám na ty opravdu velké starosti ještě chvíli času. Za pár let možná budu řešit nějaké problémy, ale snad nebudou nijak závažné. Děsí mě totiž, že by naše holčička skončila třeba na ulici, s pochybnou partou nebo bůhvíjak jinak. Ale nikdy nevíte a ovlivnit se to úplně nedá.

boy

Rodiče sedmnáctiletého Jirky si taky nikdy nemysleli, že by jejich kluk mohl odejít z domova. A stalo se. Už tři měsíce je pryč a rodiče ani neví, kde se toulá. Nahlásili jeho jméno, věk i oblečení na policii, ale zatím se nic nezměnilo. A přitom to býval takový chytrý a šikovný kluk... „Donedávna nám dělal jenom radost. Chodil na gymnázium, učil se docela dobře, doma taky skoro pořád poslouchal.

Jenže pak se někde, ani nevím kde, seznámil s tím Pavlem, a to byl asi ten zlom. My jsme ze začátku nic netušili, na Jirkovi ani nebylo nic poznat, ale všimla jsem si, že se čím dál častěji schovává v pokoji, moc se s námi nebaví, zhoršuje se ve škole. Častěji taky chodil večer ven, ale v tom jsme mu nebránili, přece jen sedmnáctiletého kluka nemůžete držet doma. Tohle trvalo asi dva měsíce, než mi došlo, že se chová jinak, mluví jinak, prostě to nebyl on. Zašla jsem za paní učitelkou do školy, jestli si něčeho všimla, a potvrdila mi, že se Jirka ve škole poslední dobou chová divně. Občas ve škole na lavici i usnul, přestal se snažit, zhoršil se ve všech předmětech. To mi samozřejmě neřekl...

Doma už nechci být

Dohodly jsme se s učitelkou, že si s ním promluvíme, nějak nenásilně, protože jsem tušila, že se mu to nebude líbit. Zkusily jsme to obě, ale nedal si říct. Do očí nám tvrdil, že je v pohodě, že se nic neděje. Jen prý ho teď nebaví učení...

Pomalu mi docházelo, že problém bude vážnější než jen horší známky ve škole. Když pak jeden večer nebyl Jirka doma, šla jsem mu zkontrolovat pokoj. A pod matrací v posteli jsem našla pytlík s bílým práškem. Potvrdilo se mi, co jsem už tušila: drogy! Byla jsem v šoku, nevěděla jsem, co mám dělat, jak mám reagovat, až Jirka přijde domů, co mu mám říct, nebo jestli nemám říkat nic... Bylo to utrpení.

Jirka tu noc nepřišel domů. Dorazil až ráno, zalezl do pokoje, s nikým nemluvil. A když jsem pak přišla z práce, nebyl doma. Jen na stole nechal vzkaz, že jde pryč, protože nestojí o to, aby mu někdo hrabal ve věcech. Že mu bez nás bude líp. Od té doby o něm nevíme, mobil je pořád vypnutý, jeho kamarádi ho taky neviděli. A pátráme po něm.

Vždycky když jdu kolem nějakých narkomanů, zatrne mi, jestli tam někde není i náš Jirka. Trápíme se s manželem oba, ale co můžeme dělat? Snad jen doufat, že Jiřík žije a vrátí se někdy domů...“

Další články v našem magazínu

Reklama