Po čtenářce s nickem ekleinovka tady máme druhý příběh malého osiřelého srnčete. Poslala nám ho čtenářka s krásným nickem Rusalka2008 a my jí moc děkujeme

Můj dědeček byl od mládí náruživým myslivcem. Ani ne tak nimrod, jako spíš milovník přírody. Spoustu volného času věnoval péči o les, v zimě pravidelně dokrmoval zvěř, rozvážel ke krmelcům obilí, sůl a seno, které přes léto usušil, zkrátka myslivost byla jeho zálibou i posláním. Dokázal mi vyprávět moc zajímavé a veselé historky se zvířaty z přírody.

Začátkem léta byl na obchůzce v lesích a našel mrtvou srnu, strženou zdivočelými psy. Nedaleko od ní pískalo srnče, vyděšené a hladové. Nedalo mu to, ujal se ho a donesl domů. Nevím, jak to dokázal, ale srneček přežil, prospíval a rostl.

Byl úžasně hravý (asi jako každé mládě), pojmenovali jsme ho Honzík a stal se součástí rodiny. Strašně rád nám kradl čokoládu, kterou miloval. Dědeček nám sice zakazoval krmit ho takovými dobrotami, ale říkejte to dětem... naštěstí mu nic neuškodilo, naopak, měl krásně lesklou srst.

Když začal dorůstat a objevily se mu malinké parůžky, začal být bojovnější (prostě puberťák :-)) a už musel být častěji zavírán do výběhu na zahradě, aby nám neublížil. Ale stále to byl náš milovaný Honzík... Pak už ho dědeček začal brávat do lesa, aby si zvykl a osamostatnil se. A jednou ho tam definitivně zanechal.

Vyprávěl, jak moc se Honzíkovi nechtělo odejít od auta, chtěl zpátky. Ale patřil do přírody a v zajetí by už asi dlouho šťastný nebyl.

Dědeček ho potom ještě chodil pozorovat, jak mu jde „adaptace“, Honzík se brzy přidal k malé skupině srn a pak se stal i „vůdcem stáda“. Byli jsme moc rádi, že se jeho návrat do přírody tak vydařil...

Rusalka2008

Milá Rusalko2008, díky za krásný příběh se šťastným koncem

Text nebyl redakčně upraven

 

Reklama