k

Ještě donedávna to byl kocour jura. Přestože mu bylo úctyhodných sedmnáct let, stále to byl ten hrdý, nezávislý, elegantní, čistotný a relativně zdravý kočičák. Ale ztrátou zraku to s ním jde z kopce.

Jako by pozbyl pověstnou orientační schopnost, která je kočkám vlastní, a dvakrát se nám ztratil. Možná jste četli jeho příběh ZDE.

Dvakrát se mu to málem stalo osudným, ale naštěstí jsme ho vždycky našli. Sice vyhublého na kost, dehydrovaného, ale živého. Měli jsme velkou radost, že nezašel bídnou smrtí někde v osamění, i když tak to prý kočky dělávají.

Začali jsme být ostražití a ven ho pouštíme jen pod dohledem. Vyhřát kožíšek na sluníčku, vyvenčit a hajdy domů k plné misce a pohodlnému gauči.

Jenomže kocour neztratil jen zrak, ale časem i hygienické návyky.

Přestal chodit na kočičí záchůdek, ačkoliv ho má takřka u nosu, aby ho nemusel hledat. I tak je mu to jedno a koná svou potřebu, kde se mu zlíbí.

A to se nelíbí nám.

Ani tak nejde o ten úklid, vytírání, desinfikování a „odsmraďování“, ale je otázkou, zda má takové soužití ještě nějaký smysl?

Vždycky jsme si říkali, že ho necháme v klidu dožít doma. Ať odejde do kočičího nebe, až nastane jeho čas. Důstojně, jako člen rodiny, který nám dělal dlouhá léta radost. Nepopírám, že nás napadla i myšlenka na eutanázii, ale jakmile jsme o ní začali mluvit, v tu ránu jsme se zastyděli. Přišlo nám to bezcitné, kruté, nadřazené.

Když jsem se ptala známých na názor, dostalo se mi různých odpovědí.

Jedni míní, že bychom to měli ukončit, protože ani pro kocoura už to není život, ale přežívání. Jiní si myslí, že bychom to měli nechat na přírodě.

Už jste někdy musely řešit podobné dilema? Děkuji vám za váš názor.

Čtěte také:

Reklama