V sobotu jsem měla narozeniny. Už dlouho dopředu jsem měla naplánované, jak je strávím, a moc jsem se na to těšila. Bylo ráno, krásné počasí, moje děti mi romanticky nesly snídani do postele a já byla natěšená a klidná, že strávím opravdu krásný den se svými nejmilejšími.

Manžel byl ještě ráno v práci, ale to v ničem nevadilo, protože jsme byli domluvení, že pojedu s mladší dcerou a se psem k mamce na chalupu do hor. Jezdíme tam rádi, poté, co se rozvedla, si našla horala z malebné vesničky uprostřed Jeseníků a odstěhovala se k němu. Bydlí v dřevěnce s krásnou přírodou okolo a my i náš pes jsme si zamilovali nekonečné procházky v panenské přírodě.

Hned po obědě nám mamky přítel Jirka slíbil procházku lesem. Protože má mysliveckou povolenku, hnal moje malé autíčko kilometry vyjetou úzkou stezkou do kopců, kam mají normální řidiči vjezd zakázán, až jsme dojeli na mýtinu, kde jsme auto nechali a dál šli pěšky. Jirka vypadal, že přesně ví, kde jsme a kam půjdeme, takže jsem se nijak neznepokojovala, pustila psa, vzala malou za ruku a nadšeně kráčela lesem.

Asi po 5 kilometrech začala malá kňourat, že ji bolí nohy, a já navrhla, že se vrátíme. Trochu jsem zpozorněla, když Jirka začal nahlas přemýšlet, kde je sever, a když mamka-cukrovkářka poznamenala, že je její čas na svačinu, kterou s sebou samozřejmě neměla. Po dalších dvou kilometrech nekonečným tmavým a vůbec ne romantickým porostem, kdy jsme se střídavě prodírali hustým ostružiním a vyhýbali se opravdu nebezpečným bažinám, nám Jirka už ne úplně jistě řekl, že je třeba hledat řeku, ta že nás dovede k autu. Fajn... řeka hučela někde v dálce, po cestě jsme ze zoufalství šprýmovali, že pokud se utopím v bažině, tak naši ušetří na pomníku, protože bude třeba vytesat jen jeden datum narození a úmrtí, a já se v duchu loučila s mojí narozeninovou oslavou.

Asi po další hodině jsme opravdu k autu došli a vysílení a šťastní jsme se k němu hnali. Ale ouha. Ať jsem po kapsách šmátrala, jak chtěla, klíč nikde. Viděla jsem několik párů k smrti vyděšených očí upínajících se k mému výrazu ve tváři, který jim řekl přesně to, co slyšet nechtěli. Klíč jsem ztratila. Deset kilometrů od vesnice, kde bydleli, v horách, kde by nás nikdo nenašel, ani kdyby chtěl, bez jakéhokoliv signálu, abychom mohli aspoň někam zavolat. Z posledních sil jsem se vyškrábala na skálu u cesty, chytila signál a zavolala Jirkově sedmdesátiletému otci, ať pro nás přijede.

Ten velkoryse nabídl, že ač má večer návštěvu, do Opavy nás zaveze a zase mě vezme zpátky i s náhradním klíčem, ať si můžu auto odvézt, než mi uprostřed hor přijde k újmě. Ani můj pud sebezáchovy nezareagoval hned, když se přiřítil s vrakem, do kterého se lezlo přes kufr. Vystartovali jsme. Doslova. Do Opavy je to hodina rychlou jízdou. My tam byli za 40 minut. Ten starý potrefený člověk v rozpadlém autě předjížděl bavoráky jako sloupy kolem cesty a ještě se u toho stačil rozhlížet po krajině a hlásit mi: „Šest kusů srnčího napravo," nebo Ten komín s čápem je tu už od 60. let." Malá v Opavě vystoupila úplně bílá a já při představě, že s ním mám absolvovat ještě cestu zpátky, omdlévala.

Ale nebylo zbytí, tak jsem s ním jela zpátky. Nic horšího jsem nikdy v životě v autě nezažila. Ale to už jsem na něho normálně drze řvala, ať zpomalí, nebo vystoupím. Nezpomalil a já nevystoupila.

Doma jsem si sedla do chodby, 10 minut nekontrolovatelně brečela, otevřela si láhev ginu, hodila do sebe na ex tak dvě deci a šla spát. S manželem nemluvím. S Jirkou nemluvím, že mě nevaroval. S mamkou nemluvím, že žije s Jirkou. S kamarády nemluvím, protože na mě neměli v sobotu večer čas. A se psem nemluvím, protože tomu jedinému se to všechno moc líbilo, a když jsem ráno otevřela auto, skočil dovnitř a chtěl jet znovu.

čtenářka Maši

Reklama