Reklama

Přijít o milovaného domácího mazlíčka je jako ztratit člena rodiny. Proto byla Marta (42) rozhodnutá, že její kočku žádná jiná nikdy nenahradí. Osud tomu ale chtěl jinak.

„Charlie byla úžasná kočka. Dělala mi společnost celých dvanáct let a nešlo si ji za tu dobu nezamilovat. Většího mazla byste nenašli. Spala se mnou v posteli a ráno mě probouzela tlapičkou, když zvonil budík. Odpoledne mě zase vyhlížela z okna, jestli už jdu z práce, a pak vyčkávala za dveřmi. Chodila na opravdovou toaletu a uměla po sobě i spláchnout. Tak bych mohla pokračovat dál a dál. Když umřela, byla to pro mě tragédie a já se zařekla, že ji nikdy žádná jiná nenahradí. Jen by mi připomínala, o co jsem přišla,“ vypráví Marta.

Po roce ji ale začala rodina přemlouvat, aby názor změnila. „Prý už je na čase jít dál a dát domov jiné kočce. Sice jsem to rezolutně odmítla, ale jejich slova mi dál zněla v hlavě. Možná mají přece jen pravdu. A tak jsem si, čistě ze zvědavosti, prohlídla webové stránky útulků. Jistě, nemohlo to dopadnout jinak. K narozeninám jsem si potají nadělila jednu mňoukající krásku. A těšila se, jak tím rodině a přátelům vytřu zrak a vezmu jim vítr z plachet, až ke mně na narozeninovou oslavu dorazí. To se budu smát, až mi zase budou vyčítat, jak jsem sentimentální, a přitom se jim o nohy otře moje nová čtyřnohá společnice!“ plánovala Marta. A překvapení se skutečně konalo. Jenže mnohem větší, než čekala.

kotě

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

„To odpoledne zůstala moje návštěva stát ve dveřích jako opařená, jakmile zahlédla Mourku. Já se jim zpočátku smála, ale to mě brzy přešlo. Přesně v tu chvíli, kdy mi moje sestra ukázala přepravku, kterou do té doby schovávala za zády. Ano, také ona se vydala tajně do útulku, aby mě překvapila. Seděli jsme v obýváku a dumali, co s Elizabeth, jak se tak černobílá kočička jmenovala. Ale co, aspoň nebude Mource smutno, rozhodla jsem nakonec. Všem se ulevilo a já měla rázem společnice dvě,“ vypráví Marta.

Když za dveřmi zvonila její kamarádka, nemohla se Marta dočkat, až se celé té kočičí patálii společně zasmějí. „Hned ve dveřích jsem jí oznamovala, že už nebydlím sama, anžto mám hned dvě společnice. Olga však úplně zesinala a zabodla do mě zkroušený pohled, až mě to vyděsilo. To už šel od výtahu i její manžel a s hurónským smíchem a krabicí v ruce hlásil, že jich jde o jednoho navíc. Tušíte správně. I oni měli ten báječný nápad s živým dárkem. A mně se podlomila kolena,“ vzpomíná Marta s tím, že rozhodnutí ponechat si i tenhle mňoukající prezent už tak snadné nebylo.

„Darované roztomilé koťátko jsem si nechala, ale jen dočasně. S tím, že pro ně společně najdeme vhodný domov. Jenže i ono mi přirostlo brzy k srdci, a tak s námi zůstalo natrvalo. Moji blízcí však museli slíbit, že k příštím narozeninám budou vybírat dárky zásadně jen ze seznamu, který jim přichystám,“ směje se Marta.

Čtěte také: