Moniko, ušla jsi sama pacifickou hřebenovku. Nádherný a velmi náročný trail. Kde se vzal nápad, že se vydáš na takový „výlet“? Co tě k tomu vedlo?

Je to asi sedm let, kdy to zvládli první Češi. Říkala jsem si, páni! Jednou… moc bych to chtěla. Jenže vždycky jsem si našla výmluvu, hele nejde to. Jenže ta výmluva byla typu, je léto, budou grilovačky. Nesmysl! No a před dvěma roky mi střeva omlátila o hlavu můj životní styl. Neodpočívala jsem, žila jsem v Praze, byla workoholik, jedla jsem ráno a v noci. A pak se mi začalo dělat špatně. Přecházela jsem to, neřešila. Jenže pak jsem měla průjmy i dvacetkrát denně. Přišlo na řadu spoustu vyšetření. Diagnóza střev není jednoduchá. Takže bych to přirovnala k tomu, že jsem měla rok střevní chřipku. Někdo vydrží třeba minutu, než musí jít na toaletu. Já 5 vteřin. Takže jsem začala mít psychický problémy a byla jsem hrozně vyčerpaná. Přestala jsem vycházet z domu, bála jsem se. Stalo se mi pár trapných situací, takže jsem se bála jít na ulici, bála jsem se podívat se na lidi a vlastně i na sebe do zrcadla. Zhubla jsem 15 kilo. Snažila jsem se fungovat na Imodiu, abych alespoň mohla do práce. Jenže každý den ráno jsem se probouzela s pláčem. Logicky mi skončil vztah a já se v životě, dá se říct, ztratila. Doktoři mi pak řekli, že to není Crohnova nemoc, ale celiakie, alergie na laktózu i sóju. Ulevilo se mi fyzicky, ale psychicky už jsem byla na tom dost špatně. Trápila jsem se dál. Ale pak jsem řekla dost. Vždycky jsem byla veselá, teď jsem byla bledá kost, která neměla ráda lidi, ani sama sebe. Začala jsem věřit tomu, že nemoc mám v hlavě. Když změním životní styl, zlepší se to. Začala jsem věřit svému snu, své cestě. Přestala jsem se konečně litovat a rozhodla se.

Co ti PCT (Pacific crest trail) přinesla a co ti naopak vzala?
Možná to teď bude znít jako příšerný klišé, ale já to prostě tak mám. Začala jsem si znovu věřit a sama sebe jsem znovu našla. Když jsem chodila na záchod i dvacetkrát denně, tak jsem sama sebe prostě mít ráda přestala. Holky mě možná pochopí. Každý ráno mi hučelo v hlavě, kde se zase potentuju. Styděla jsem se za sebe i za svoji nemoc. A to je vlastně i věc, kterou mi trail vzal, ten stud. Prostě jsem se po trailu o tom rozhodla mluvit. Připadá mi, že je to ve společnosti pořád tabu a přitom lidí se střevními nemoci stále přibývá. Moc bych si přála, aby se o tom vědělo a mluvilo víc.

Co na tvé rozhodnutí jít PCT říkali rodiče? Rozmlouvali ti to?
Nerozmlouvali. Jen se ujišťovali, že tato výprava je to, co chci a čemu věřím. Byli úžasní, jsou úžasní. Narovinu musím říct, že jen díky nim jsem zůstala na trailu. Moc mě podrželi i přesto, jak strašně se o mě báli. Můj cíl je proto jejich. Vděčím jim za všechno.Co bylo na tom celé nejnáročnější? Nějaký úsek, balení, samota nebo snad zvířata?
Myslím si, že nejtěžší bylo naučit se být sama se sebou. Poslouchat svoje tělo a svoje myšlenky. Občas jsem si regulérně myslela, že mi hrabe. Těžký byl každý den. Každý den jsem tam strašně bojovala… s přírodou, počasím, právě se zvířaty, s bolestí, s omrzlinami… ale hlavně sama se sebou. PCT mě zkoušel každou minutu. Ale když odezněly moje zdravotní problémy, byla jsem každým dnem vyrovnanější a silnější. A co mě teda vrcholně naštvalo, narostl mi zadek, měla jsem svaly.

Kdy přišla první krize? Počítám, že se asi nějaká objevila...
Krize jsem měla opravdu každý den. Každý den jsem trail nesnášela a milovala zároveň. Každý den mě neuvěřitelně bolel. Na začátku fyzicky, pak hlavně psychicky. Po jeho absolvování vím, že občas je nejtěžší věc jen ráno vstát a jít dál. Protože každý z nás má svoje trápení. Proto mě teď inspirují všichni lidi, kteří se vyrovnávají se svým trápení v “běžném“chodu. Já to nedokázala. Teď koukám kolem sebe, kolik je silných lidí, které jsem předtím neviděla.

Uvažovala si někdy o tom, že to vzdáš? Případně, proč?
Když se po prvních pár týdnech můj zdravotní stav vůbec nelepšil. Začala jsem trošku pochybovat. Všechno mě strašně bolelo, puchýře jsem měla z batohu i na ramenou. Střevní problémy jsem pořád měla několikrát denně a byla neskutečně vyčerpaná. Vždycky jsem si ale vzpomněla, proč jsem se rozhodla a jak jsem se trápila. Šla jsem dál... nevzdala se. Teď vím, že o svoje sny se musí bojovat, ikdyž to na začátku vypadá všelijak.

Takovému rozhodnutí, jít tento trail, pravděpodobně předcházely nějaké tvoje předchozí zkušenosti s takovými výpravami. Je to tak?
Úplně popravdě jsem šla rok před tím Svatojakubskou cestu ve Španělsku. Tam jsem se právě rozhodla, že PCT aspoň zkusím. Jinak jsem větší zkušenosti neměla. Vím, že jsem neměla nejlepší kondičku, nejlepší vybavení, ani největší zkušenosti. Ale tento „výlet“ je především o hlavě, o psychické odolnosti, o vnitřní síle a o odvaze. A to máme v sobě všichni.

Jak obtížná byla příprava na PCT? Kolik vyžaduje času?
Chystala jsem se půl roku. Hodně to bylo o papírování. Vízum, permity a pak vybavení. To byl kámen úrazu. Já jsem velké zkušenosti neměla. A tak mi radili lidé, kteří trailem prošli. Co se týká kondičky, tu jsem neměla skoro žádnou. Ale chodila jsem aspoň s těžším batohem a jezdila na bruslích. Běhat jsem moc nemohla, každých pár minut jsem si stahovala gatě a běžela do keře. O plavání v bazénu ani nemluvím! Snažila jsem se prostě připravit, jak nejlíp jsem uměla. Ale moc dobře vím, že to nebylo ideální.

Jak jsi řešila otázku stravování? Co jsi jedla? A měla jsi naposílané balíčky s novými zásobami, jak je u hikerů obvyklé?
Já to měla s jídlem trošku jinak. Kvůli střevním problémům jsem si neposílala balíčky (pozn. redakce: Hikeři často volí možnost zasílání balíčků s jídlem a novými zásobami na konkrétní místa, na které dojdou během výpravy. Šetří tak čas, váhu i místo v batohu). Vždy jsem do měst dostopovala a nakoupila si. Pak jsem všechno odnesla na zádech. Jediný balíček jsem měla poslaný do Washingtonu, na zastávce byla jen benzínka. Jedla jsem kuskus, bramborovou kaši. Po nějaké době se můj stav začal lepšit, takže jsem přidala i těstoviny a tyčinky. Ale spousta dalších hikerů si balíčky opravdu posílala. Dá se cesta projít oběma způsoby.
Co bylo první, co jsi cítila nebo na co jsi myslela, když jsi došla do úplného cíle?
Měla jsem v sobě hrozný zmatek. Vůbec mi nedocházelo, že jsem v cíli. Druhý den jsem normálně vstávala a chtěla jít dál. Trvalo mi pár dní, než mi to došlo. Cíl mám v mlze. Hučelo mi v hlavě jen to, že teprve teď začne ta pravá cesta. Protože ty zkušenosti, které jsem si odnášela, budu muset “převést“ do života. Když jsem stála v cíli, věděla jsem, že jsem nevyhrála. Já totiž vyhrála už na začátku, kdy jsem se přestala litovat, podívala se znovu na svět a usmála se.
Jaký je tvůj život teď? Čeká tě nějaká další úžasná výprava?
Jsem prostě šťastná. Moc bych chtěla někdy do Nepálu. Můj sen je být v Himalájích, miluju hory. Co se týká dalšího dlouhého trailu. Upřímně říkám, že na to potřebuju ještě trošku dospět. Musím psychicky popovyrůst, abych to zvládla. Úžasná výprava je ale přeci každý den.

Jak moc ti tato trasa změnila život?
Vím, jak moc si musím vážit toho, že jsem měla tu možnost odjet a splnit si tam svůj sen. Vím, že hodně lidí prostě na tak dlouho odjet nemůže. Mají rodiny a třeba hypotéky. Moc bych si přála, aby tahle moje cesta podpořila někoho, kdo má třeba trnitější cestu životem, že když si člověk něco vezme do hlavy…zvládne to, ať už je to cokoliv. Protože nic není nereálné.

Kdo je Monika?

Monika Benešová ve svých sedmadvaceti letech zdolala jeden z nejtěžších trailů na světě - Pacifickou hřebenovku dlouhou 4200 kilometrů. Celou výpravu absolvovala sama a cesta jí trvala pět měsíců. Po tomto velkém životním zážitku se odstěhovala z Prahy do Jihlavy a jak sama říká, je šťastná.
O tom, jaké to bylo, kolik to stálo a jak se případně na podobnou akci připravit, vám prozradí na svých přednáškách. 

Mohlo by vás také zajímat:

Uložit

Reklama