Dobrý den, posílám svůj sci-fi příběh. Můj obyčejný den 1. 1. 2110

Budíček už dávno nepotřebuji, místnost je napojena na ultrafialové záření, jehož intenzitu si nastavím večer. Každý den musíme spát 8 hodin, poté mě probudí šimrání paprsků ultrafialového „sluníčka“. V místnosti se pomalu, ale jistě rozednívá. Na stěnách máme 3D obrazy, na kterých vychází rudé slunce a celý můj pokoj zalévá zlatavým světlem. Říkám si: „Ach jo, zase další nanicovatý obyčejný den...“ I když je první den nového roku, už dávno žádné novoroční svátky neslavíme. Díky globálnímu oteplování máme v zimě léto a v létě zimu. Takže velké prázdniny školákům začnou v únoru a Vánoce slavíme tradičně – 24. 7.

Z postele se mi nechce, ale najednou se rozevřou dveře a v nich stojí naše robotická služebná, která mě ženě do koupelny. Zoubky mi vyčistí nejnovější novinka na trhu – bělící pasta, který funguje po prvním použití. Můžu pít kávu, červené víno i kouřit a mé zuby jsou stále jako perličky. Následuje odebrání každodenního vzorku slin, který se okamžitě posílá do laborky a zpět do mé koupelny. Prý mám nedostatek vápníku, takže s vajíčky na měkko se u snídaně asi rozloučím. No ano, u stolu mě čeká jogurt, sýr a banán. No to je teda kombinace. Zhltnu svůj kalorický příjem, který přesně odpovídá mým potřebám a požadavkům těla. Nikdo netloustne, všichni si udržujeme krásně štíhlou (muži sportovní postavu).

Po snídani mě namaluje naše robotická přítelkyně a já vyrazím do práce – no vyrazím, přejdu do multifunkční místnosti, odkud se spojím s ostatními pracovníky a šéfem. Jelikož je venku vzduch znečištěn z maximálního možného hlediska, skutečné slunce jsem již neviděla téměř padesát let. Nikomu to ale nevadí, místo stěn máme moderní 3D obrazy, díky kterým se můžeme ocitnout na pláži, v Dolomitech nebo třeba uprostřed Václaváku. I když ten prý už taky neexistuje – říkala mi to Horáčková, prý tam spadnul nějaký meteorit. To není žádná novinka, většina země byla takto zničena. Naše sídla jsou však pokryta povrchovou úpravou, která nás ochrání před meteority, ale i bombami a dalšími zkázami, které se neustále valí ze všech stran.

Ach jo, šéf je zase protivný, zřejmě mu screen zjistil vysoký cholesterol, takže si nemohl dát ke snídani slaninu, kterou tak zbožňuje. Jistě jste pochopili, do práce se již nechodí. Se všemi kolegy jsme ve spojení ze svých kanceláří. Probíráme ekologickou katastrofu – docházejí nám zásoby ropy. Bude potřeba navrtat zdroj na Marsu, který máme tak na půl rozdělaný. Tato práce náleží kolegovi, který má na starost robotické dělníky. Vyšle je tedy na Mars. Na 3D obrazovkách sledujeme, jak se našim robotickým přátelům daří. Máváme zeleným mužíčkům, kteří nechápou co se to na jejich planetě děje. Ano pochopili jste správně, ve vesmíru již dávno nejsme sami. Ovšem bytosti, které obývají ostatní planety nemají ve srovnání s námi žádnou vyspělou technologii ani civilizaci. Dostávám za úkol zpracovat analýzu vrtu. Nechám to na později. Mám hlad.

„Copak bude na oběd?“ ptám se. Služebná mi z vedlejšího pokoje posílá na monitor jídelní lístek, vybrala jsem si špagety s boloňskou omáčkou, které mi okamžitě donáší. Mňam, to je ale dobrota. Už si ani nevzpomínám, jak se vlastně špagety vaří. A proč bych to také měla vědět? Po obědě se na chvíli natáhnu, stěny okamžitě zmatní a já kolem sebe pozoruji obrazy nejkrásnějších pláží světa...bohužel jsou jen tři. Ostatní byly zaplaveny. Nevadí, i tak jsou krásné, že bych se tam zajela podívat? Ano, proč ne. Vkročím tedy do obrazu a ocitám se přímo na pláži. Dovádím ve vlnách a potkávám své přátelé z kanceláře, také se rozhodli pro menší relaxaci u moře. Jak jsem již zmínila, země je zamořená, proto je takhle virtuální dovolená vymyšlená tak dokonale, že si však připadáme, jako bychom u toho moře skutečně byli. Vracím se zpět domů. A zpracovávám analýzu vrtu. Stahuji nejnovější fotky a informace. Síť je přetížena a padá. Třikrát kopnu do té hloupé krabice, načež se mi dostane pokárání. Pro dnešek to balím, přesouvám se do ložnice. Slunce zapadá a mě uspávají ultrazvukové vlny. Do minuty spím...

Možná i takhle se budeme jednou „mít“ pěkný den přeje Zdeničkaa

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Zdeničkoo, podle toho by se dal natočit film. Moc hezké. Simona

Jakou budoucnost za 100 let před svými zraky vidíte vy, milé čtenářky? Těším se na adrese:

redakce@zena-in.cz

Reklama