Když se řekne „experiment s vlasy", nemohu nevzpomenout na svoji maminku. Ta se jednou při návštěvě u mne doma rozhodla, že si v rámci ranní koupele umyje vlasy. Ve svých šedesáti letech je už kapku krátkozraká a brýle neměla po ruce. To hořekování, co se linulo z koupelny, bych vám přála slyšet. Bohužel jsem se nezachovala jako správná dcera. Místo, abych nad ní lomila rukama a soucitně se ji snažila uklidnit, hýkala jsem smíchy, až jsem z toho dostala škytavku. Maminka totiž nejdříve - v domnění, že jde po šampónu - sáhla po tělovém mléce Dove, které stálo na okraji vany, a naplácala si ho na hlavu. Situaci dorazila, když se po celém těle umyla kondicionérem, který jí tvarem připomínal sprchový gel, který doma používá. Co dodat. Hlavu měla mastnou ještě týden a kondicionér ze sebe musela sedřít houbičkou na nádobí, protože za tu dobu, než se jí aspoň částečně podařilo smýt tělové mléko z hlavy, jí kondicionér na většině těla přischnul.
 
Pokud jde o mne, taky jsem si užila své. Vzpomínám na Vánoce před pár lety, kdy mi můj synek, tenkrát ve druhé třídě základní školy, věnoval pod stromeček kopřivový šampon, ten typ, co se dnes už snad ani nevyrábí. Samozřejmě, že jsem měla VELKOU radost a samozřejmě jsem šampón postavila na vanu, že jej jako budu používat. Samozřejmě jsem taky věděla, že kdybych ho byť jen jednou použila, v lepším případě se mi hlava pokryje množstvím lupů, s nímž si neporadí ani onen úchvatný šampon z televizní reklamy, a v horším případě dojde na prudkou alergickou reakci. A tak jsem postupně po troškách z lahvičky ulévala, aby to vypadalo, že si s ním myji vlasy, a ve skutečnosti používala svůj oblíbený šampon DOVE. Až jednou. To mne synek přistihl, ohnutou nad vanou, při mytí vlasů, a než jsem stihla sáhnout po svém šamponu, podal mi ten kopřivový. Nedalo se svítit, musela jsem si s ním ty vlasy umýt. Nejen že se mi hlava pokryla lupy, ale po celé pokožce hlavy se mi nadělala velká rudá svědivá kola, takže jsem další týden byla odkázána na nepřetržité drbání a na Zyrtec. Ale před hošíčkem se mi to podařilo utajit a on je dodnes v blahém přesvědčení, jak svým darem významně přispěl k mým krásným vlasům.
 
Další zoufalý zážitek se mi stal  také před hezkou řádkou let. Měla jsem zrovna období krize, připadala jsem si nehezká a moje dlouhé hnědé vlasy mi přišly fádní a nezajímavé. I vydala jsem se na radu své kamarádky do studia, kde se - ještě dnes - češou modelky a kde, jak jsem doufala, ze mě udělají femme fatale. To, s čím jsem odcházela, tedy rozhodně fatální bylo, ale jako femme jsem si moc nepřipadala. Místo krásných dlouhých hnědých vlasů jsem na hlavě měla sestříhanou pravidelnou kouli v zářivé barvě pomeranče. V kombinaci s mým kulatým obličejem to nebylo úplně ono a vypadala jsem jako idiot. Bylo to poprvé a naposledy v mém životě, co se za mnou na ulici otáčeli úplně všichni, pubescenty a staříky nad 90 let nevyjímaje. Vydržela jsem to 2 dny, pak jsem si hlavu obarvila na tmavě hnědo a v kadeřnictví uprosila známou, aby mi udělala rozumný kraťoučký sestřih.
 
A od té doby se se mnou vleče ta smůla. Nemohu vstoupit do kadeřnictví, abych pak dva dny neprobrečela. Od minulého zákroku v kadeřnictví uplynul již celý půlrok, ale já dodnes nemám odvahu do kadeřnictví vstoupit. Jelikož je velmi pravděpodobné, že tu svou" kadeřnici, která by pochopila, že chci mít dlouhé vlasy, už nikdy nepotkám, rozhodla jsem se, že do kadeřnictví už nikdy nevlezu. Takže až potkáte rozježené dlouhovlasaté stvoření, které bude vypadat, že nutně potřebovalo holiče už před deseti lety, můžete si být jisti, že jsem to JÁ!
 
Kadla
Milá Kadlo,
jsem na tom podobně. Každý odborný zákrok kadeřníka doma opláču". Copak je na tom něco tak složitého pochopit moje jednoduché přání: Udělejte mě mladší a krásnější"?
Reklama