Reklama

Nedávné nešťastné události ve žďárské škole rozpoutaly diskuse kolem schizofrenie. A nejen to. Lidé věnují větší pozornost svému okolí, ale také vztahům přímo v rodině. Víc o chování svého manžela přemýšlí v posledních dnech například také Eliška.

„Vím, že žádný dlouhodobý vztah není asi bez mráčku,“ začíná své vyprávění matka dvou dětí, „ale někdy mám pocit, že můj manžel skutečně není zcela psychicky zdráv a hlavně kvůli dětem mě tato představa děsí stále víc.“

Mladá žena vzpomíná, jak jí před nedávnem kamarádka půjčila DVD s filmem Čistá duše. Možná si vzpomínáte, že jde o snímek inspirovaný skutečným životním příběhem Johna Forbese Nashe ml., nositele Nobelovy ceny za ekonomii, který trpěl závažnou psychickou poruchou.

Mood

Hlavního hrdinu excelentně ztvárnil Russell Crowe a Eliška v něm tak trochu poznala svého muže. „Je velice chytrý a v práci díky svým výsledkům úspěšný,“ popisuje svého manžela žena, která si až nyní uvědomuje, že její partner neměl nikdy žádné kamarády, žije si ve svém světě plném počítačů, zavřený v pracovně, aby ho nikdo nerušil, nerad chodí do společnosti a trpí nepřiměřenými výbuchy vzteku, při kterých je schopen vyhodit z okna třeba i celý počítač.

„To se stalo před pár lety,“ vypráví Eliška, která dodává, že naštěstí bydlí v domku se zahradou, a tak pravděpodobnost, že by padající televize někoho zabila, byla sice malá, ale stejně jde při vzpomínce mráz po zádech. „Byl to pro mě šok a děti to tehdy také viděly, i když byly ještě dost malé, a tak nějak doufám, že nerozpoznaly závažnost situace,“ popisuje situaci se slzami v očích křehká blondýnka, jež dodává, že pak byl několik let více méně klid: „Samozřejmě tu a tam proběhla doma naprosto zbytečná zlověstná scéna kvůli nějaké blbosti, po které si manžel vždy odejde lehnout a prospí celý den, ale přikládala jsem to přepracování.“

Jinak Elišky rodina funguje více než vzorně: „Jezdíme na dovolené a na výlety do zoo, chodíme společně do kina, manžel naše děti opravdu miluje. Když je normální, vymýšlí, co by jim udělalo radost, dbá na to, aby vždy měly vše, co potřebují - dobré oblečení a jídlo, odpočinek, zábavu, pomáhá jim s domácími úkoly. Jenže...“

Nejvíc ji asi děsí, že v momentech manželovy nepříčetnosti, jak sama tento stav nazývá, se její partner chová (a také vypadá) úplně jinak než obvykle. „Má skelný, jakoby úplně cizí pohled, snad i zvýšenou teplotu, zvláštně plytce a zrychleně dýchá a já mám vážně strach, že nás snad ani nepoznává, nebo reálně nevnímá situaci.“

Asi nejhorší její zážitek byl, když děti běhaly po domě a manžel vyběhl zuřivý ze své pracovny a hřímal, že na ně vlítne a zmlátí je. „A zase měl ten divný pohled, tak jsem se mezi něho a děti postavila a chytla ho za ruku, která se natahovala k ráně, a začala strašně ječet. Děti utekly a manžel se zavřel v pracovně a opět usnul na zbytek dne,“ vypráví rozechvěle Eliška, která si v tu chvíli myslela, že by býval děti vážně brutálně zmlátil.

„Paradoxem je, že mi pak ukazoval vyryté půlměsíčky od mých nehtů, jak jsem ho vyděšená ze situace držela, a říkal, že jsem ho napadla já. Vůbec si nepamatoval, jak situace vznikla. Byl přesvědčen, že útok byl namířen proti němu a že jsem to vyvolala bezdůvodně já, nebo to aspoň tak říkal. Kdo ví, co se ve skutečnosti odehrává v jeho hlavě... Připadala jsem si jako blázen a uvědomila si, že je to tvrzení proti tvrzení a že by při své inteligenci mohl udělat nakonec toho nebezpečného blázna ze mě a připravit mě dokonce o děti,“ objasňuje Eliška v podstatě tak nějak mimochodem, proč ještě od svého muže neodešla, což asi každého při čtení těchto řádek napadne.

„Už několikrát jsem ho, když byl klidný a normální, prosila, zda by nezašel k lékaři, že se vážně bojím jeho výbuchů nálad, ale on mi vždy řekne, že on to má v hlavě v pořádku,“ uzavírá vyprávění žena, která dodnes nachází po domě kostičky z klávesnice, když ji manžel před časem vší silou hodil proti schodům v hale, protože ho něco naštvalo. „Symbolicky se jednotlivé klávesy rozlítly do všech koutů a skulinek, jako by chtěly, abych si vždy při jejich nalezení něco uvědomila....“

Přečtěte si také: