Konečně nastal ten přešťastný den. Jen s vypětím sil se mi totiž podařilo přesvědčit mámu, aby se mnou vyrazila do Českých Budějovic na nákup šatů, jež jsem potřebovala do tanečních na prodlouženou lekci.

Jakmile totiž bojkotovala můj nápad na ušití šatů a já zamítla, že bych si nějaké mohla najít v Hradci (neboť to by byl opravdu nadlidský výkon), nabízela se tato možnost jako jediné alternativní řešení.

Po hodině a půl drncající jízdy v polorozpadlém autobuse jsme s radostí přivítaly pevnou půdu pod nohama. A abychom do posledního puntíku využily čas, který mamča tomuto výletu hodlala obětovat, nezbylo mi než s „nasupeným“ výrazem absolvovat návštěvu lékaře. Po této proceduře měl následovat výběr šatů.

Po hodině promarněného času v čekárně a posléze u lékaře tedy konečně staneme na zastávce, z níž se dostaneme k vytouženému cíli. Avšak, kde sehnat lístky? Žádný automat, ba ani trafiku není nikde vidět. Autobus již vyjíždí z boční ulice a my pořád postrádáme lístky. „Tak pojedeme bez nich,“ navrhnu mamce řešení, které mě zrovna napadne.

A opravdu. Ještě poslední pohled do dáli hledající automat či trafiku, a už se necháme davem unášet do teplem vyhřátého autobusu. Pěkně se uvelebíme v měkkých sedačkách.

Ještě si ani nerozepnu bundu a již přede mnou stojí postarší pán s odznakem v ruce. „Kontrola jízdenek!“ mává mi tou kovovou věcí před obličejem. V mžiku mi zmrzne úsměv na rtech. Dvanáct stovek mizí v jeho kapse, můj sen o princeznovských šatech se rozplývá v dáli.

Naše příští cesta směřuje namísto nákupního centra na nádraží, kde si dáme oběd a následně vyrážíme na cestu k domovu.

Já si nakonec koupím šaty v u nás (v Jindřichově Hradci) u Vietnamců za devět set a máma zjišťuje, že nechat si je ušít by nás nevyšlo o moc dráž.

Vzhledem k tomu, že vítězka z minulého týdne měla svou pohádku velmi podobnou pohádce bratří Grimmů, výhra se stornovala a náhradní vítězkou se stává Eva Mikšíková. Jedná se o kategorii maminčiny/tatínkovy/babiččiny/dědečkovy pohádky v celoroční soutěži Příběh roku.

Reklama