kuk

Když jsem přemýšlela, který článek bych dala k narozeninám Ženy-in, vzpomněla jsem si na jeden, který sice nesouvisí s mojí rubrikou, ale stal se doslova mezníkem v mé čerstvé redaktorské kariéře.

Jak víte, ze svého soukromí toho moc neprozrazuji, ale tenkrát (to jsem byla ještě vdaná) jsem měla chuť se vyjádřit k jednomu rodinnému tématu. K teplým večeřím. Zajímalo mě, jestli čtenářky také pravidelně denně klohní knedlíky, omáčky a masíčka, aby uspokojily požadavky svého chotě. Článek jsem nevinně nazvala Teplé večeře. To se však zdálo našemu šéfredaktorovi nudné a nic neříkající, tak ho pěkně přejmenoval „Nakrmte tu bestii“. A co čert nechtěl, manžel si článek přečetl. Zuřil a pěkně mi doma vyčinil.

Dnes už se tomu směju. Jsem šťastně rozvedená, bývalou bestii už krmí jiná a doufám, že lépe. Ale na stránky Ženy-in chodí zase jiní zvědavci, (tím nemyslím vás, milé kamarádky a čtenářky Ženy-in), kterým je mé soukromí trnem v oku. Proto jsem stále opatrná a tímto se omlouvám, že neprozrazuji víc, než je nutné.

Děkuji za pochopení.

Nakrmte tu bestii

Když se řekne teplá večeře, naskočí mi studený pot. Samozřejmě že nemluvím o večeři při svíčkách v luxusní restauraci. To bych si taky dala říct.

Myslím na tu odpornou rutinní záležitost, která je nedílnou součástí rodinného života. Teda já nevím, jak vašeho, ale mého určitě.

Vždycky když mi k večeru s železnou pravidelností volá manžel, určitě se mě nechce zeptat, jaký jsem měla den, ale co bude k večeři. Kolikrát jsem si už slibovala, že mu jednou se zlomyslnou škodolibostí odpovím, že nic nebo chleba s máslem, ale myslím, že si to nechám až na chvíli, kdy se budu chtít rozvést. Ano, takový dopad by mohla mít několikadenní absence teplých večeří v naší domácnosti.

Zřejmě si říkáte, co je na tom za vědu. Koupím nějaký polotovar, bouchnu to do mikrovlnky a je vystaráno. Tak to ne, to bych nepochodila. Bůh ví, z čeho to dělají, je to přesolené nebo nedosolené, chuti nevalné, s tím nesmím přes práh. „Víš, že mám tu svoji dietu,“ zní kategoricky.

Pravda, před třiceti lety měl žaludeční vředy, v práci nejí vůbec nic, jen se prolévá hektolitry kafe a prouzuje desítkami cigaret, tak má sakra nárok na jediné pořádné jídlo za den, ne?

Nemám žádný protiargument. A tak si dennodenně lámu hlavu, co udělat k té zpropadené večeři.

Díky jeho dietě mám totiž značně zúžený repertoár.

Nesnáší mléko v jakékoliv podobě, zelenina a těstoviny jsou „hladové“, hovězí nemusí, králíky nejí, krůtí je moc suché, kuře žádný zázrak a sladké je fujtajbl ze školní jídelny. „Mám rád švestkové knedlíky. Ale místo švestek uzený a místo tvarohu kysaný zelí, politý rozehřátým sádlem,“ to dává k dobru, když přijde řeč na ovocné jídlo. Úžasně vtipný.

Když pomyslím, že v raných dobách našeho manželství vyžadoval maso s omáčkou a knedlíky, k tomu zanalyzuji svoje kuchařské začátky, je mi záhadou, že jsme spolu tak dlouho vydrželi.

Byla jsem asi hodně zamilovaná.

Zamilovanost vychladla, teplé večeře zůstaly.

Nebylo by to lepší obráceně?

Reklama