Vzhledem k tomu, že jsem od malička člověk panelákový, tak jsem si bydlení v domečku malovala v růžových barvičkách. Zahrádka, zvířátka, záhonky, grilování, prostě vegáč, jak by řekla moje puberťácká dcerka.

Po dlouhých letech strávených v paneláku přišel čas na stěhování do chaloupky. Babička se rozhodla a tak se stěhovalo Byl to horor, ale vidina spokojeného života na chaloupce uprostřed luk a na kraji lesa, mi dovolila brzy na to zapomenout.


Jo jo, malování na růžovo. V tomto případě jsem ideální představitelka naivismu :o) První vystřízlivění se konalo na té vysněné zahrádce. Není velká, ale při sekání trávy jsem měla pocit, že sekám přinejmenším fotbalové hřiště.

Sekačka malá, takže vysypat trávu na hromádku, případně rovnou do kolečka a odvézt za zahradu na kompost. Když si na to vzpomenu, tak během tříhodinového sekání jsem se málem dvakrát oběsila na přívodní šňůře k sekačce, jednou jsem ohnula sekací nůž, asi třikrát obrátila kolečko vzhůru nohama ještě než jsem dojela ke kompostu.  A nesmím zapomenout dodat, že náš děda má zahradu posekanou, uklizenou zhruba za hodinku.

Sekání jsem tedy přenechala zkušenějším a dala se na zahradničení. Říká se, že čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Tak to mě nalákalo. Upravila jsem si záhon zasadila brambory a pak jen okopávala a přihrabávala. Výsledek? Jdu se přihlásit do Mensy! Zřejmě mám nejvyšší IQ v této republice, protože jsem sklidila ještě míň brambor, než jsem do toho zatraceného záhonku zahrabala. Mičurine, já to vzdávám, je to jen a jen na tobě.

 

Na podzim baráček už nebyl do růžova, ale přímo do zlatava. Všude listí, listí a zase listí. Neustále do kolečka do kola. Shrabat, naložit odvézt a zase shrabat. Neříká se právě tomuhle sysifovská práce?  Už jsem se těšila na zimu.

 

Neměla jsem. Topili jsme v kamnech. Takže nezbývalo než složit třicet metráků uhlí a nasekat hromadu dřeva. Ruce jsem měla samý puchýř, černá jak mouřenín a proklínala chlapy, že si odpočívají v práci a skládání je na ženský. (babička trvala na tom, že to musí být hned, co kdyby začalo pršet) Topení už byla sranda.

Párkrát jsem si vyudila celý byt, párkrát mi vylítly saze, ale naučila jsem se to. Jenže vytopit stoletý barák, který má metrové kamenné zdi je takřka nemožné. V zimě jsme měli v ložnici i 13° C. Při sedmnácti stupních v obýváku jsme si lebedili jak je teploučko. Možná pro dospělé, ale pro půlroční mimino to není nic moc.

 

A člověk sídlištní začal přehodnocovat svoje mylné představy o bydlení v baráčku na samotě u lesa. Doktor, pošta, obchod tři kilometry daleko, bydlení s tchýní..... Autobus jezdí ve středu a v dubnu... Děti chodí ráno do školy ty tři km pěšky, protože není spojení.  Homo panelacus začal přemýšlet o útěku zpět do civilizace a do králíkárny.

 

Je to už tři neděle, co bydlíme v malé bytovce zpět v civilizaci. Stojím u okna a koukám na zahrádky a začíná se mi stýskat. A vím, že až děti odrostou, že si pořídíme svůj vlastní baráček s malou zahrádkou a já si budu zvyšovat IQ pěstováním brambor. Už se na to moc těším.

Šárka


Šárko, sice jste možná zažívala velké drama, ale popisujete jej velmi komicky. Velmi mi svými příhodami připomínáte seriál Ranč u zelené sedmy :-).
Reklama