Osoby, přehnaně se obávající o své zdraví, jsou odjakživa zdrojem všeobecné zábavy a hrdiny mnoha anekdot a scének.
(Znáte třeba tuhle? Sestra křičí přes celou chodbu: „Pane doktore, ten hypochondr z osmičky právě zemřel.”  Z druhé strany se ozve rozčilený hlas lékaře: „Tak to už tentokrát přehnal!”)
Pokud ale máte takový případ v rodině, moc dobře víte, že to zase taková bžunda není...
Hypochondr totiž rozhodně není simulant. Svoje potíže si nevymýšlí, určitě ne vědomě. Nehraje to na nás. Skutečně trpí – tím víc, že okolí ho má brzy dost a začne mu to patřičně dávat najevo. Spolupracovníci, známí a často i rodinní příslušníci hypochondra zesměšňují a odbývají, a pokud skutečně onemocní, mnohdy ho nikdo nebere vážně.  

 

Snad každý lékař by mohl dát k dobru pár historek o „bludných pacientech“, obcházejících celé roky všechny možné specialisty, dožadujících se nákladných vyšetření a popisujících dopodrobna své obtíže komukoli, kdo je ochotný poslouchat. Charakteristické přitom je, že specialisté nic nenajdou a vyšetření nic neprokážou; to ale nešťastníka ani v nejmenším neuspokojí. On přece musí sám nejlépe vědět, že mu něco je! Jat nedůvěrou odchází - vyhledat si nového lékaře. Takový člověk ve skutečnosti je nemocný – jenom trochu jinak, než si sám představuje.

 

Hypochondry znali už staří Řekové, a dokonce jim dali jméno: slovem „hypochondrion“ pojmenovali část trupu pod hrudním košem, kde většina domněle nemocných údajně cítila největší bolesti.
Dnešní psychiatři rozeznávají několik typů chorobného strachu z nemoci. „Hypochondrie jako porucha osobnosti se projevuje u určitého vrozeně úzkostného, asthenického okruhu osob,“ uvádí MUDr. Jan Cimický. „Již od dětství se takový jedinec snaží na sebe dbát, obává se nastuzení, je citlivý na změny teplot, proto se neustále hlídá… I v parném létě má s sebou svetr – co kdyby se náhodou ochladilo.“

U lidí přirozeně pečlivých až puntičkářských se může rozvinout hypochondrie jako neuróza, zvláště když se ve svém okolí setkali s větším množstvím nemocí. Začnou se nadměrně pozorovat, vyžadují složité testy, ale ani jejich negativní výsledek je neuklidní. Co když se v laboratoři zmýlili? Vždy zůstane něco, co vzbudí jejich pochybnost – a bludný kruh pochyb a obav se točí dál.

Velmi nebezpečná forma duševního onemocnění je hypochondrická deprese. Postižený je hluboce přesvědčen, že trpí nevyléčitelnou chorobou. Bojí se, že někoho nakazí, dělá si starosti o budoucnost svých blízkých… Jeho blud mu není možné nijak vyvrátit. „Říkáte to, protože si myslíte, že neunesu pravdu.“ Tento druh deprese vede velmi často k sebevraždě.

 

Co vlastně vede lidi k tomu, aby si dobrovolně otravovali život stížnostmi, sebepozorováním a vysedáváním v čekárnách? Mnohdy to bývá podvědomá snaha upoutat na sebe pozornost, vzbudit zájem a soucit. Nemoc může být i prostředkem psychologického nátlaku. „To přece po mně nemůžeš chtít, vždyť víš, jak špatně na tom jsem!“ Takový člověk se do své nemoci schovává před „zlým světem“, před nároky a konflikty běžného života. „Tak rád bych to udělal, ale vždyť víš, to moje srdce mi to nedovolí!“

Obavy o svoje zdraví pociťuje čas od času většina lidí. Kde je ale hranice, která odděluje přirozenou opatrnost od posedlosti? Autor (černo)humorné publikace „Rádce hypochondra od kolébky po rakev“ Gene Weingarten jeden způsob odlišení nabízí:

„Neexistují žádné spolehlivé klinické testy na odhalení hypochondrie, ale někteří z lékařů, kteří slouží na pohotovostním příjmu v nemocnicích, vymysleli vlastní vylučovací metodu, kterou označují taktním eufemismem „pozitivní zjištění symptomů“. Hypochondr má totiž sklon na všechny otázky, týkající se zdravotních příznaků, odpovídat kladně, pokud jsou kladeny s dostatečnou vážností. Dvě nejlépe známé kontrolní otázky jsou: Světélkuje vaše stolice?“ a Svědí vás zuby?“

Reklama