boys

Svobodná matka. Dnes už to nezní nijak zvláštně. Ale trochu jinak tomu bylo před padesáti lety. A paní Edita si byla své situace plně vědoma. Jako mladá vdova to tehdy neměla snadné.

Své dva syny, pětiletého Kubu a osmiletého Vaška, kteří byli tím jediným, co jí po tragicky zesnulém manželovi zbylo, milovala nade vše. „Živobytí jsem za podpory rodiny zvládala. Ale po té stránce rodinné a citové to bylo horší. Na kluky jsem se hodně upnula a se strachem očekávala den, kdy si všimnou, že nejsme kompletní rodina, a začnou se ptát po tatínkovi,“ vypráví Edita.

A ptát se začali brzy. Edita jim s těžkým srdcem vysvětlila, že jejich tatínek už nějaký čas nežije. Pak ale přišel malý Kuba s odzbrojující otázkou: „A proč nemáme náhradního?“ „Tenkrát jsem to nějak zapovídala. Až později jsem se dozvěděla, že na náhradního tatínka se ptal, protože to zaslechl od nějakého svého staršího kamaráda, který „náhradního“ tatínka měl.“

Jenže Jakubova otázka se Editě vracela čím dál častěji. „On by nebyl problém najít si muže. Jako mladá jsem byla celkem pohledná a nejeden zájemce by se našel. Jenže já jsem to prostě nedokázala. Kdykoliv jsem se bavila s nějakým mužem a zapřemýšlela jsem o nějakém vztahu, měla jsem výčitky. Takový špatný pocit, jako bych svému muži byla nevěrná. I když byl už dva roky po smrti,“ vysvětluje.

Jenže pro svoje syny by udělala první i poslední. A ti stále více volali po dalším „chlapovi“ v rodině. A tak dospěla k rozhodnutí, že když chtějí tatínka, mají ho mít. Ať si tedy najdou takového, jakého chtějí. A našli.

„Znali ho z obchodu, kam jsem je často posílala na nákup, nebo si tam chodili pro zmrzlinu. Padl jim do oka a jednoho dne přivedli toho pána domů. Říkal, že se jmenuje Vláďa. Byl asi o deset let starší. Ale choval se galantně, tak jsem mu nabídla zůstat na večeři.“

Sešli se ještě několikrát. Zatímco on jevil opravdový zájem, dokonce hovořil i o svatbě, Edita byla chladná, dokonce přiznává: „Nebyl mi nijak sympatický. Ale kluci ho měli čím dál radši. A on se k nim taky choval hezky. A tak jsem si řekla, že to překousnu.“  

Na další schůzce už mluvili o svatbě oba. „Svolila jsem, že si ho vezmu. Ale že to dělám jenom kvůli svým dětem, že bude můj manžel jen papírově, jako žena mu nikdy patřit nebudu a spát budeme odděleně.“ Souhlasil.

Jak léta plynuly, dokázali se sžít a fungovat jako rodina. Ovšem jen pro děti. Měli je rádi oba. Jako manželé nefungovali nikdy. Nerozuměli si ani jako kamarádi. „Když nebyli kluci doma, často jsme se hádali,“ přiznává Edita. Přesto dbali na dodržení původní dohody. Vláďa tu a tam odjel na „služební cestu“. Alespoň to byla oficiální verze. Oba však věděli své. A když synové dospívali, stále častěji holdoval alkoholu.

„Když dospěl a vyletěl z hnízda i Kuba, trávil už v hospodě každý večer. Já jsem mu to nechtěla a nemohla vyčítat. Ostatně nikdo a nic ho doma nedrželo. Zažádala jsem o rozvod,“ uzavírá Edita. Vláďa i tentokrát pokorně souhlasil. Od té doby jeden o druhém neví.

Jak velkou oběť byste dokázala složit pro své děti? Nechala byste je, aby si vybrali tatínka podle svého přání?

Reklama