Poslední čtenářské přání – fotografie aktu naší čtenářky TTT je zrealizováno a my vás dnes zveme na malou vernisáž. Záměrně píšu malou, protože  vám ukážeme pouze zlomek toho, co jsme nafotili. Omlouvám se panu fotografovi a modelce, že se cpu do týmu, ačkoliv mám zásluhu jen jako držák reflexní desky a podavač placatky s alkoholem. Tedy minimální.

Jako architekta lokace-polorozpadlého kravína už jsem u vás propadla minule. ZDE

 Uznávám, že to nebylo bůhvíjak originální, dokonce spíš otřepané klišé, ale když jsem poprvé uviděla fotky, musela jsem smeknout před fotografem Michalem Protivanským, že mě s tím (z nouze ctnost) nápadem neposlal k šípku a udělal nádherné fotky.

tora

Temné prostředí s perspektivou ubíhajících oken v kontarstu s alabastrovým tělem má úžasné kouzlo. Klidně si myslete, že jsem patetická, ale má to atmosféru renesančních obrazů.  Proto mi možná Tora tak nápadně připomněla Botticelliho Venuši.  Zvláště ve stoje, ale těmito akty se může kochat jen manžel TTT, i když jsou stejně cudné jako ty, co prošly "cenzurou" a mohly být zveřejněny.

Koneckonců, nejlépe bude, když se k fotkám a celému procesu jejich vzniku vyjádří sama aktérka čtenářka TTT.

Vzhledem k tomu, že se vše seběhlo celkem rychle, tak nebyl moc čas nad něčím přemýšlet, natož aby mi došlo, do čeho jdu. Ale patrně od té doby, co jsem v pěti letech na hřišti upadla a v hrůze ze štiplavé desinfekce si nenechala vyčistit odřené čelo plné škváry, mi tam několik kousků zarostlo a je běžné, že některé situace nevnímám jako aktér, ale spíš jako divák.

tora

Když jdu do něčeho poprvé, neděsím se dopředu. Vezu se a čekám, odkud to přiletí. A když máte kolem sebe fajn milé lidi, pořád se něco děje a nikdo vás nekostí příborovou vidličkou bez narkózy, ani vám nepřijde, že stojíte nahá v zřícenině kravína. Navíc těch několik panáků dokonale rozmaže přítomnost fotografa a nepřítomnost oblečení. Co nerozmazal, byl intenzivní pocit, že stojím v něčím obýváku a ten někdo se může každou chvíli vrátit. Alkohol ale zapůsobil a většinu času mě bavila představa titulků zítřejších pražských deníků, kdyby to na nás spadlo. A, ruku na srdce, nemělo to k tomu daleko. Fotograf našel "krásné " místo s přítulnou omítkou. Vždy, když jsem se o ní opřela, pustila se zdi a přilepila se ke mě. To je výhoda focení aktu-nezašpiníte si šaty. A když se ometly střepy, mohla jsem stát bosá a k újmě nedošly ani žabky.

Manžel se v první chvíli tvářil jak opičky Sony: nevidím, neslyším, nekomentuji. Viděla jsem, jak to v něm bublá. Žárlivost, ješitnost, pochyby. Také musel dát patřičně najevo, že to přeci nejde, abych se jen tak svlékala v kravíně a pak tradá k plotně a dětem jakoby se nechumelilo. Dva týdny se tvářil, jakoby snědl zkažený syreček. Včera se konečně překonal. "tak ukaž, kde jsou ty fotky." Otevřela jsem mu mail. Chvíli to dělal napínavé, než z něho vypadlo:" Je to krásný."

tora

...a dneska už jsem ho načapala, jak vymýšlí, na kterou stěnu to pověsíme:)

Mimochodem ta Venuše měla dohru. Ukazovala jsem manželovi včera kromě fotek i mail od vás s tím přirovnáním. On si ze mě dělá od toho focení totiž srandu. Jedeme na výlet a on: "Hele kravín, nechceš? Já ti přibrzdím. "  A já mu zase od té Venuše, říkám, když se tulí:" Pracky pryč, visím v Louvru, tak padej za provázek a nešahat...opadává barva." My jsme už takoví.

Děkuji za skvělou příležitost a splněné přání, i když ne tak úplně moje. Jsem ráda, že jsme se setkaly. Určitě je to pro mne nezapomenutelný zážitek a zpátky bych to nevzala.

Reklama