Pozvánka na „pravou moravskou“ svatbu jednoznačně potěší. Zvláště pokud pocházíte z velkoměsta, kde se na tradice a zvyky příliš nehraje. I Karolína (28) se radovala, když ji obdržela. To ještě netušila, že na takovou veselku dlouho nezapomene. A ne v dobrém slova smyslu.

„Na svatbu nás pozvala manželova kolegyně z práce a já byla nadšená. Mám takové akce totiž moc ráda, obzvláště tyhle vesnické, na kterých bývají fajn lidi a skvělá zábava většinou až do rána. Hned jsem zamluvila ubytování nedaleko a těšila se, jak si to užijeme,“ vypráví Karolína.

Když nejste rodina...

svatba„Svatební obřad měli naštěstí až před polednem, takže jsme nemuseli vyjíždět z domova nějak extrémně brzy. Ale zato už nám kručelo pořádně v žaludku. Přečkali jsme klasické zdlouhavé fotografování v okolí kostela a těšili se na oběd. Jenže jaké bylo ale naše zklamání, když novomanželé zaveleli, že na hostinu do nedaleké restaurace jdou pouze rodinní příslušníci! Přede dveřmi jsme tak zůstali jen dva páry a přemýšleli, kde se najíme. Ani oni nepočítali s variantou, že s sebou mají mít vydatnou svačinu. Široko daleko nebyl žádný obchod, jen benzínka s omezeným sortimentem. Nechtěli jsme si kazit atmosféru, i když nás to poněkud nemile překvapilo. Zaplácli jsme si žaludky sušenkami a čekali, až svatebčané dojedí svíčkovou se šesti,“ vzpomíná na neslavný začátek. Ale oslava byla teprve na začátku.

Čekání nebralo konce

„Když nás konečně pustili dovnitř, rozčarování pokračovalo. Pro naši čtveřici u stolu nebylo volné místo, a tak nás zatím „usadili“ na terasu. Nebylo už nejtepleji a já si blahořečila, že jsem si do balerínek prozíravě oblékla ponožky. Po hodině si k nám konečně našla cestu nevěsta, tedy manželova kolegyně. Pozdravila nás a jen mezi řečí prohodila, že se to s místy u stolu nějak zkomplikovalo. Prý počítali s tím, že se „starší osazenstvo“ odebere domů mnohem dřív. Jim se tam ale, na rozdíl od nás, líbilo moc,“ líčí hostinu Karolína, která si řekla, že počká alespoň na raut. Představa, že objíždí okolní vísky, aby našli restauraci, je totiž nelákala. Jenže to trvalo pořádně dlouho, než svatebčanům po obědě vyhládlo.

Jak si vysloužit výslužku

„Ten druhý pár, který tu neměl v plánu přespat, čekání vzdal a odjel domů. Nikoho jiného jsme tu neznali. Nebyl problém seznámit se, jen nám přišlo poněkud zvláštní, že se toho neujali novomanželé. Jediný, koho nastalá situace mrzela, byl ženichův svědek. Ten čas od času přišel a pořád dokola se omlouval. Snad aby nám zvedl náladu, kladl nám na srdce, abychom jej při odchodu vyhledali. Prý nás čeká výslužka. Proč ne? K snídani se bude hodit, shodli jsme se, a slovo dodrželi,“ říká s tím, že svědek s radostí, že pro ně bude moci alespoň něco udělat, odběhl. Netrvalo dlouho a vrátil se. Tentokrát už ale spíše s provinilým výrazem.

„Bylo vidět, že je mu to hodně trapné, ale sdělil nám, že pro nás výslužky bohužel nejsou. Nevěděli jsme s manželem, jestli začít brečet, nebo se smát. Udělali jsme to druhé a rozloučili se. Jen nám z hlavy nešlo jediné - proč nás vůbec zvali? Můžu říct, že mě tahle veselka na dlouho vyléčila z touhy po podobných radovánkách. Jedno se jí ale musí nechat. Byla skutečně nezapomenutelná!“ směje se už dnes Karolína.

Čtěte také:

Reklama