Tenhle nábytek neseženete v žádném řetězci. Každý kousek je originál, má v sobě kus historie, ale nejedná se o starožitnost. Hodí se do moderního i „dobového“ interiéru. Jedinou podmínkou je dostatek prostoru.

Mám ráda francouzský styl bydlení. Kupuji si knihy o francouzských interiérech, venkovských i městských, a nechávám se inspirovat. O „Frantících“ je známo, že se umí oblékat, ale neméně dobrý vkus mají i v bydlení.  Jejich životní styl a způsob zařizování je mi blízký. Mají úžasný smysl pro kombinaci starého s novým, nakupují na blešácích, mají zálibu v patině a slučují zdánlivě neslučitelné.

Je to zvláštní, ale výsledek je vždycky originální a má šmrnc. Pokud máte zálibu v podobném stylu a  procházíte mlsně obchody typu Le Patio, pak se vám bude možná zamlouvat moje reportáž z „nábytkového ráje“.

Poprvé jsem o něm četla v jakémsi lifestylovém časopise a slibovala si, že až budu mít čas, cestu a příležitost, určitě tam zavítám. Sice trvalo dost dlouho dát všechny ty podmínky dohromady, ale přece jen se zadařilo a já bych se s vámi ráda podělila o své zážitky.

Hala je doslova nabitá krásnými kousky, a vy nevíte, kam dřív s očima. Jestli obdivovat naaranžované „pokojíčky“ a představovat si, jak by se vyjímaly u vás, nebo se procházet mezi regály s uměleckými předměty a bytovými doplňky.

A žasnout, z čeho všeho se dá vyrobit lampa, věšák nebo sůl.

Tady najdete spoustu nápadů, jak z úplně obyčejných věcí, jako je třeba plechový barel, může vzniknout úžasný stylový lustr nebo zrcadlo. Nebo jak ze starého vyrobit nové. A fantazii se meze nekladou. Svůj nový význam a funkci tu dostávají staré dveře, tepané mříže, dřevěné zárubně, dílenské zařízení, ale i fantaskně tvarované dřeviny.

Uznávám, že podobné kousky by se těžko uplatnily v běžném panelákovém bytě, ale pokud máte fantazii a prostor, ten svůj kousek si tady určitě najdete. Ať už jsou to masivní stoly, příborníky, prosklené vitríny, sedací nábytek, nebo drobnost pro potěchu oka.

A ještě jedna zajímavost na závěr.

Tady jsem konečně objevila svého hledaného Buddhu. Musela jsem dojet až sem, abych se dozvěděla, co mi s určitostí nedokázali říct ani učení „vědátoři“. Můj „Buddha“  není Buddha, ale jeden z páru. V Asii se podobné sošky (nebo loutky) dávaly jako svatební dar. Musely být vždy v páru a měly přinést do manželství štěstí.

My máme sice jen jednoho, ale (musím to zaklepat) funguje spolehlivě.

Čtěte také:

Reklama