Ahoj,

tohle je konspirativní článek - máma usnula u počítače, ale ještě nemá hotový článek, který má do rána poslat do redakce. Co bych pro ni neudělala, vezmu to za ni.

Tak předně - jmenuji se Ema a brzy mi bude devět měsíců. Jsem děsně zvědavá (tatínek mi říká domovnice) a už mi nestačí ležet na zádech a trávit čas v postýlce.

Kdepak. Už si tak krásně klekám na všechny 4, a dokonce i lezu - tedy ono je to takové lepší přitahování vpřed, ale někdy se mi to podaří. Musela jsem maminku několikrát svým lvím uááááááá upozornit, že je třeba lezení trénovat. Víte, jak dlouho to trvalo?! Pořád si povídá na nějaké ženě-in.cz, a kdybych se nepřihlásila, určitě by si myslela, že jsem mimino.

Ale! Přesvědčila jsem ji a nejdřív jsem byla vypuštěna na postel. Prima - prostor dobrý, ale nejlepší jsou okraje. Ty mne lákají nejvíc, takže se nesmím zdržovat, radostně zavýsknu a vyrazím. Jenže - máma je hned u mě a přidržuje mě, abych prý nespadla. Co to je nespadnout? Na zemi jsou pantofle, hele a tamhle je dudlík a špendlík, co jsem vyhodila z postýlky. Nemůžu si pro ně dolézt, hrůza, tohle omezování svobody...

Je chytrá, ta moje opatrovnice - došlo jí, že na zemi je to nejlepší! Moje pravidelná trasa je: ode dveří kousek po koberci, k sušáku, tím zacloumat (moc to nejde, máma ho přidržuje a spílá si, že ho zapomněla dát pryč - mumlá si něco o přiskřípnutí prstů). Ale v dohledu je mnohem zajímavější útvar - balík plínek. Už jste někdy zkoušeli škrábat po jeho igelitovém obalu? Tak krásně to vrže! A zkoušeli jste někdy jezdit na balíku plínek po parketách? Ne? To je děsná bžunda - já tam povylezu, máma mne dostrčí, a pak jezdíme tam a sem. 

Doma se mi moc spát nechce - pořád je co dělat. Máma to vyřeší procházkou - jenže já ji zase převezu. Na zádech se nic zajímavého nevidí (teda, až tohle bude číst, ta mi dá!), tak jezdím zásadně na břiše a koukám z kočáru. Všude - ve výtahu, na ulici, v tramvaji. Minulou sobotu jsem jela s rodiči na knižní veletrh, tramvají, a přistoupila tam jedna paní - takové krásné džíny měla. Povytáhla jsem se a šáhla jí na ně (pozn. autorky - na ně = na zadeček). Paní to pochopila a usmála se na mne, no co - pochválit jsem jí je přece musela!

Tak pa, už bych taky měla jít spát...

                                                           

 

Reklama