Ťuk, ťuk! „Stojím za váma, jo?!“ rázná dáma v nejlepších letech mi hněte rameno a přitom pravou rukou v upažení mává košíkem vedle sebe. Je to slušný výkon. V košíku je šest mlék, paštiky a másla, vše v obalech jasně hlásajících, že co zákazník ušetří na barvách, vydá za doporučující dopis na gastroskopii. Dělám si legraci. Jasně že si taky kupuju Tesco šunku, protože se mi na ni nechce čekat u pultu. Ale ruku na srdce: u paštiky si raději vybírám tu s mandlí v bříšku ze sádla.

           

Paní teď dělá speciální úskoky. „Jsem tady!“ pouští paní moje rameno a uskakuje do strany. Páska u vedlejší pokladny se zvedá a sličná pokladní už už usedá na své pracoviště! Ale ne! Jen si bere svoje pomeranče a prochází koridorem zpět. Paní s paštikou uskočí rychle zpět a volá: „Jsem tady! Hihihi! Už jsem zase tady!“ Jenže v tu chvíli přichází další prodavačka a směřuje k té nadějné pokladně! Skákací dáma mává na svou kolegyni, která ukazuje, že ví, a vrhá se také k nové pokladně, až jí machršňůra vzlétne z květované blůzky a klepne mobilem procházejícího pána. Paní to ale neví, protože v šoku zjišťuje, že pokladna se neotvírá. Hops!!! Už je zpátky ve své řadě a i moje rameno zase tuší závan zelí a diskuse, že se tady zase hrozně pohoršili. Všichni!

 

Pojďme se teď podívat, co dělají ostatní zákazníci. Nekoukejte teď na ty nudné chudáky, co si přišli jen nakoupit a vystát frontu. Po těch neštěk pes. Nás zajímají ti, kteří nakupování berou doopravdy! Jako životní příležitost! Možnost ukázat, co v nich je!

 

Áaaa! Máme tady toho pána s košíkem plným zelných hlávek. Páni! Má jich snad dvacet. Pěkně si je proklepává, znova kontroluje leták a už míří k pokladnám. A máme štěstí, že je to hned vedle. V našem pruhu je třeba doplnit pásku a odtáhnout paní, která nevydržela psychicky sdělení, že při platbě stravenkami nebude moci použít slevový kupon. To nám dává čas dozvědět se něco o zelí a vyřešit problém chleba u kolen. Je to tak. Jsem ten typ, co mu nevadí, že zrovna nejsou košíky, protože jdu přece jen pro housky. A pak se to rozjede. Housky nejsou? Tak chleba. Půlky nejsou? Tak celej. Dám ho do mrazáku. Syrečky? Mmmm! Tak to plzeň! A okurčičky!! A pak stojím před pokladnou, naslouchám trhání pytlíku s chlebem a sleduji zelné drama:

 

„Vy ste to nevážil? To musíte vážit!“ říká pokladní a hledí někam za zelného pána. Pán potemní a chvíli se hádá o velikosti hlávek. Pak volá, že se tu všichni pohoršili, a míří k váze. U váhy je fronta. To nevidíme. Zatím budeme sledovat holčičku, která tajně dává mamince do košíku brumíky, a pána, který váhá mezi bílým a červeným… eee ... vínem…

v petce. Ještě chvíli váhá… a je to červené! Sladké dievča za jedenáct padesát!

 

Fronta se zastavila, protože u pokladny zuří boj o houbičku. Pán s kožešinovou lodičkou na hlavě (kdybyste měl někdo chvilku, vysvětlete mi, k čemu je dobrá tahle čepice, co zapaří temeno a končí nad ušima. A kvůli tomu umře králíček...) přišel reklamovat. Nákup za tisícovku a má tam dvakrát započtenou houbičku na nádobí. To zabolí.

 

A zelí už je na řadě. A už je to tady! V té akci se dá koupit jen do pěti kilo. A pán má dvacet pět. A to je rachot. Co si to dovolujou! Houby demokracie! Houby demokracie, huhlá taky chlápek, co si Sladké dievča už načal. Pohoršili jsme se! Všichni!

 

A vy? Bojujete, nebo prostě jen tak čekáte? A pohoršili jste se?

Reklama