Začíná to většinou naprosto nevinně. Dvouletý Jiříček se zničehonic zvedne od svojí hromady písku, udělá dva kroky a zkusmo strčí do holčičky, která si ho vůbec nevšímala. No prosím, holčička upadla! Okamžitě nastává velké vzrušení. Holčička pochopitelně ječí, jako by ji na nože brali, a obě matky sprintují na místo činu. Ta první zvedá nebohou oběť a utírá jí slzičky, ta druhá třese Jiříčkem jako švestkou a zvýšeným hlasem se ho vyptává: „Pročpak strkáš do holčičky? Vždyť ti nic neudělala! Copak to se dělá?“
Kdyby recitovala telefonní seznam, vyšlo by to nastejno. Jiříček vůbec nevnímá, co mu matka říká – stojí tam a vychutnává si všechen ten rozruch, který způsobil.
Vážně, něco se děje, věci se daly do pohybu. A jestli byl den do téhle chvíle trochu nudný, teď už o dlouhé chvíli nemůže být řeč. Zkrátka a dobře, podmínky jsou ideální k tomu, aby dítě motivovaly k opakování: Jiříček právě přišel na to, že strkání je zázračný prostředek proti dlouhé chvíli.

Teď se ale objevují dvě důležité otázky: Co máme s agresorem vlastně udělat? Domluvit mu? Cha! Potrestat? Ale jak, aby to opravdu fungovalo? A mělo by nás zajímat i to, co máme říci svému dítěti, pokud má tu smůlu a je zrovna v roli napadeného. Mělo by se aspoň pokusit o obranu?

Měli bychom vědět, že většina dětí – aspoň jak tvrdí psychologové – dokáže přiměřeně reagovat na útoky jiných dětí nejdříve ve třech, ale spíš ve čtyřech letech. Mladší děti jsou proti útokům v podstatě bezmocné. I když je rodiče, kteří z nich nechtějí mít padavky, hecují k obraně, nemá to žádný význam. „Tak mu to vrať, nenech si všechno líbit!“ Takže chudák dítě nedostane jen nakládačku od agresivnějšího kamaráda, ale navíc pokárání od rodičů, protože nedělá něco, co dělat nechce nebo neumí.
Rozhodně tedy nedoufejte, že si skupina dětí mladších než tři roky bude svoje konflikty řešit sama. Pokud to přesto zkusíte, nedivte se, že brzy zavládne právo džungle a několik násilníků začne tyranizovat ostatní mírumilovné děti.

Dobrá. Musíme tedy zasáhnout, utěšit oběť a agresora odkázat do příslušných mezí. Ovšem má to svá pravidla. Psychologové především doporučují vyvarovat se jednoho: Aby naše reakce byla obzvlášť zajímavá a dramatická. Jinak si bude Jiříček připadat jako mistr světa amoleta a osvědčenou akci co nejdřív zopakuje. Dokonce i když dostane přes zadek, tak ho to neodradí: Rozruch, který způsobil, mu za to stojí. Navíc mu tak dáváme mizerný příklad a dáváme najevo, že násilí je vlastně povoleno a jde jen o to, kdo je silnější.
Ne. Je třeba jasně a zřetelně říct, že se nám strkání (mlácení, kousání, braní hraček bez dovolení...) nelíbí a že ho nebudeme trpět.

Pravda, napoprvé to asi moc nezabere. Zvědavost bude silnější. Budeme muset vymyslet sankce. Nejvíce se v takových situacích osvědčuje „trestná lavice“. Prostě odtáhněte dítě na několik minut od ostatních, ať si k vám sedne na lavičku nebo na klín. Nepovídejte si s ním – přerušení hry by mělo být nudné až otravné. Po uplynutí trestu se provinilec může vrátit k ostatním. Pokud bude ale v provokacích pokračovat, musí na trestnou lavici znovu – a tentokrát na trochu delší dobu a s upozorněním, že pokud se to bude ještě jednou opakovat, půjde se prostě domů. A to je třeba taky dodržet! Je jasné, že doma hned nerozjedeme velkolepý zábavný program.
Kdy začne „vylučování ze hry“ působit? Bohužel, ze dne na den to nebude. Může to trvat třeba týden nebo dva. Čím déle Jiříčkovi předtím jeho chování procházelo, tím déle bude trvat, než pochopí, že už to nejde. Bohužel ale neexistuje metoda, která by vedla rychleji k cíli.

Reklama