Vztahy

Na tom písku je ale otrava!

Začíná to většinou naprosto nevinně. Dvouletý Jiříček se zničehonic zvedne od svojí hromady písku, udělá dva kroky a zkusmo strčí do holčičky, která si ho vůbec nevšímala. No prosím, holčička upadla! Okamžitě nastává velké vzrušení. Holčička pochopitelně ječí, jako by ji na nože brali, a obě matky sprintují na místo činu. Ta první zvedá nebohou oběť a utírá jí slzičky, ta druhá třese Jiříčkem jako švestkou a zvýšeným hlasem se ho vyptává: „Pročpak strkáš do holčičky? Vždyť ti nic neudělala! Copak to se dělá?“
Kdyby recitovala telefonní seznam, vyšlo by to nastejno. Jiříček vůbec nevnímá, co mu matka říká – stojí tam a vychutnává si všechen ten rozruch, který způsobil.
Vážně, něco se děje, věci se daly do pohybu. A jestli byl den do téhle chvíle trochu nudný, teď už o dlouhé chvíli nemůže být řeč. Zkrátka a dobře, podmínky jsou ideální k tomu, aby dítě motivovaly k opakování: Jiříček právě přišel na to, že strkání je zázračný prostředek proti dlouhé chvíli.

Teď se ale objevují dvě důležité otázky: Co máme s agresorem vlastně udělat? Domluvit mu? Cha! Potrestat? Ale jak, aby to opravdu fungovalo? A mělo by nás zajímat i to, co máme říci svému dítěti, pokud má tu smůlu a je zrovna v roli napadeného. Mělo by se aspoň pokusit o obranu?

Měli bychom vědět, že většina dětí – aspoň jak tvrdí psychologové – dokáže přiměřeně reagovat na útoky jiných dětí nejdříve ve třech, ale spíš ve čtyřech letech. Mladší děti jsou proti útokům v podstatě bezmocné. I když je rodiče, kteří z nich nechtějí mít padavky, hecují k obraně, nemá to žádný význam. „Tak mu to vrať, nenech si všechno líbit!“ Takže chudák dítě nedostane jen nakládačku od agresivnějšího kamaráda, ale navíc pokárání od rodičů, protože nedělá něco, co dělat nechce nebo neumí.
Rozhodně tedy nedoufejte, že si skupina dětí mladších než tři roky bude svoje konflikty řešit sama. Pokud to přesto zkusíte, nedivte se, že brzy zavládne právo džungle a několik násilníků začne tyranizovat ostatní mírumilovné děti.

Dobrá. Musíme tedy zasáhnout, utěšit oběť a agresora odkázat do příslušných mezí. Ovšem má to svá pravidla. Psychologové především doporučují vyvarovat se jednoho: Aby naše reakce byla obzvlášť zajímavá a dramatická. Jinak si bude Jiříček připadat jako mistr světa amoleta a osvědčenou akci co nejdřív zopakuje. Dokonce i když dostane přes zadek, tak ho to neodradí: Rozruch, který způsobil, mu za to stojí. Navíc mu tak dáváme mizerný příklad a dáváme najevo, že násilí je vlastně povoleno a jde jen o to, kdo je silnější.
Ne. Je třeba jasně a zřetelně říct, že se nám strkání (mlácení, kousání, braní hraček bez dovolení...) nelíbí a že ho nebudeme trpět.

Pravda, napoprvé to asi moc nezabere. Zvědavost bude silnější. Budeme muset vymyslet sankce. Nejvíce se v takových situacích osvědčuje „trestná lavice“. Prostě odtáhněte dítě na několik minut od ostatních, ať si k vám sedne na lavičku nebo na klín. Nepovídejte si s ním – přerušení hry by mělo být nudné až otravné. Po uplynutí trestu se provinilec může vrátit k ostatním. Pokud bude ale v provokacích pokračovat, musí na trestnou lavici znovu – a tentokrát na trochu delší dobu a s upozorněním, že pokud se to bude ještě jednou opakovat, půjde se prostě domů. A to je třeba taky dodržet! Je jasné, že doma hned nerozjedeme velkolepý zábavný program.
Kdy začne „vylučování ze hry“ působit? Bohužel, ze dne na den to nebude. Může to trvat třeba týden nebo dva. Čím déle Jiříčkovi předtím jeho chování procházelo, tím déle bude trvat, než pochopí, že už to nejde. Bohužel ale neexistuje metoda, která by vedla rychleji k cíli.

   
20.07.2007 - Láska a vztahy - autor: Eva Jedelská

Komentáře:

  1. avatar
    [5] cherinka [*]

    Kuře: Obecně se ale bohužel dává většinou za pravdu holčičkám... Ono je to jednodušší..

    superkarma: 0 22.07.2007, 17:52:12
  2. avatar
    [4] Kuře [*]

    Velbloudice: nechci tě naštvat, ale jak víš, že to nebyla sebeobrana, nebo že tvůj mladej neprovokoval? Ono hodně záleží na úhlu pohledu, obě děcka můžou mít pravdu.
    Pokud jde o školku, tak jsem tam řešila pouze velké průšvihy, zbytek nechala na učitelce. Mmch. moje dcerka měsíc po nástupu do školky skončila v nemocnici s rozbitou hlavou a otřesem mozku. S klučinou s hádali, on se naštval a "metl" obrovskou dřevěnou kostku tak nešťastně, že jí zasáhl spánek. S jeho rodiči jsem to neřešila, kluk jí po návratu donesl malý dáreček, omluvil se jí a mladá to brala jako vyřešené, já ostatně taky.
    Tady se ale řeší případy, kdy jsou obě maminky přímo v centru děje. Pokud začal někod terorizovat moje mláďata, tak jsem ze začátku nereagovala, pak jsem se přesunula hodně blízko a když prevítek nepřestal, tak jsem se ho hódně nahlas zeptala, kde má maminku. A když ji neměl blízko,tak jsem ho napomenula sama, když měl, tak už v té chvíli ve všech případech zvedala zadek a šla k němu. Pravidlo, že si to musí vyřešit sami, aplikuju zatím jenom u Jájky, myslím si, že batole se skutečně agresi samo bránit neumí. Teda pokud jde o cizí děti, s "kámošínkama" si většinu věcí řeší už sám.

    superkarma: 0 22.07.2007, 16:13:41
  3. avatar
    [3] cherinka [*]

    Deta: A tím pádem byl trest v háji a ditinko ví, že má navrch. To jsou moje neteře. Všechno si vyvztekaly. A aby byl klid a neřvaly, švagrová ustoupila. Teď si z ní nic nedělají.

    superkarma: 0 22.07.2007, 01:43:30
  4. avatar
    [1] Deta [*]

    Já jsem jednou zakázala mladší dceři televizi, bylo jí 6. Z talevize jsme měli houby všichni, protože se vztekala ve dveřích a kopala do zdi. Nakonec se jí trest radši zrušil, protože jinak bych ji musela zřezat

    superkarma: 0 21.07.2007, 19:22:03

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme