Milá redakce,

když jsem si přečetla téma, které chystáte na pondělí, prostě mi to nedalo se nezapojit. Školních zážitků je asi spousta a s odstupem času na ně člověk vzpomíná s humorem, ale bohužel některé negativní zážitky v mysli zůstanou po celý život.

Na základní školu do 1. třídy jsem nastoupila v roce 1983. Dostala jsem novou tašku a spala s ní i v posteli, jak moc jsem se do nově postavené školy těšila. Nicméně po pár týdnech moje nadšení začalo opadávat a postupně se začalo měnit až v čirou nenávist ke škole. Rodiče nechápali, proč začínám odmítat chodit do školy, rozbrečím se, když na mě jen někdo zvýší hlas, a k tomu se mi čím dál častěji spouští samovolně z nosu krev. Asi se není co divit, paní učitelce, která již tenkrát vypadala, že je důchodového věku (přestože tak vypadá i nyní) jsem prostě nepadla do oka. Bohužel paní učitelka nedokázala potlačit nenávist ke mně a začala mě fyzicky trestat. Dodnes si vybavuji, jak stojí nade mnou se štosem modrých sešitů či slabikářem v ruce nad mojí hlavou a mlátí mě doslova hlava nehlava. Skutečně si i po 24 letech vybavuji její zelenožlutou zástěru či modrou šatovku a to, s jakou radostí mě slabikářem či štosem sešitů mlátí do hlavy.

Dodnes nechápu, proč jsem paní učitelku tolik iritovala, neb hloupý žák jsem určitě nebyla - čtení jsem milovala a dodnes je to můj velký koníček. Žádný dysgrafik také nejsem. Nechápu také, proč jsem se tenkrát nesvěřila rodičům hned na začátku. Došlo to tak daleko, že jsem si domů nosila sešity od krve. Poté se moje maminka vypravila do školy, aby zjistila, co se to vlastně děje. Byl to skutečně velký boj, protože paní učitelka se mě snažila zařadit do kategorie problémového žáka, kterého by nejraději poslala do zvláštní školy. Dnes už si nevybavuji, zda jsem byla jediná, ke komu se tato paní učitelka takto chovala. Nicméně po návštěvě školy mojí maminkou se situace o něco zklidnila a já jsem si s brekem odnesla na vysvědčení samé dvojky.

Poté jsme dostali novou paní učitelku, se kterou jsem neměla žádný problém. Samé dvojky se se mnou ale pořád táhly a já je měla až do čtvrté třídy ze všech předmětů kromě chování. Z toho mi utkvěl v hlavě ještě jeden okamžik, kdy se nás paní učitelka vyptávala, čím chce kdo být. Ani nevím, kde jsem to slyšela, ale na rozdíl od mých spolužáků, kteří chtěli být kosmonauty, řidiči náklaďáků apod., já chtěl být inženýrkou. Na to mi paní učitelka odpověděla, že jsem příliš hloupá, aby ze mě něco takového mohlo být. Tenkrát mi to přišlo hodně líto, protože jsem brala, že co řekne paní učitelka, je svaté, ale nakonec jsme si v duchu řekla: Já ti ještě ukážu!
Poté jsem přešla na druhý stupeň, na každý předmět jsme dostali jinou učitelku a já se výrazně lepšila a lepšila a učitelé si mě nemohli vynachválit. Nakonec jsem vystudovala i technickou vysokou školu a dnes jsem opravdu paní inženýrka.

Dodnes, když se zpětně ohlížím za svými studiemi, ještě mě občas zamrazí z 1. stupně základní školy. Mám pocit, že učitelky se mi prostě snažily vštípit, že jsem hloupá a že opravdu v životě nic nedokážu. Je smutné, že nedokázaly poznat, co v žákovi opravdu je, shazovaly mě a moje spolužačky, které byly nakonec rády, že se vyučily, vynášely do nebes. Dnes se opravdu divím, že mi nevzaly chuť do jakéhokoliv studia. Když dnes vidím prvňáčky s taškami, jak jdou ze školy, tak doufám, že se nic takového dnes už neděje.

Když jsem dostudovala VŠ a úspěšně se zapojila do pracovního procesu, měla jsem kolikrát chuť zajít za oběma učitelkami z prvního stupně a říct jim: Podívejte, vy jste nevěřily, že to dokážu... Vždyť jste mi mohly zničit celý život!

S pozdravem Petra


Milá Petro, vaše vyprávění mi po ránu pěkně zvýšilo adrenalin. Matko Přírodo! Takovéhle k..vy! A někdo je nechá třicet let srážet dětem sebevědomí a neurotizovat je!! Já také doufám, že tohle se už dneska neděje, minimálně mlátit děti do hlavy by si už určitě žádná učitelka nedovolila. Psychické deptání ale může mít mnohem nenápadnější podoby a věřím, že k němu ještě leckde dochází.

Reklama