Milé ženy in a redakce.

O tomhle tématu se špatně píše. Myslím nám, které žijeme se žárlivcem. Kolikrát se sama sebe ptám, jak dlouho to ještě vydržím, co ještě dokážu snášet. Někdy mám tak černé dny, že nevidím cestu a mám chuť se vším skončit. Mám ale 2 děti... dcera už dostudovala, syn ještě studuje. Dcera mi často pokládala otázku, proč s tátou jsem. Jednoduchá odpověď. Bála jsem se, že když se rozvedu, znemožním dětem studia. Ze svého platu bych dvě vysoké neutáhla. A taky nemám kam jít. K rodičům? Ne, to by nešlo. A tak zůstávám, trápím se a stávám se někým jiným. Ženou, co se raději dívá na chodník než kolem sebe a podnikové večírky pro mě začínají být noční můrou. Už se neumím bavit. Bojím se na někoho usmát. Proč? Děsím se žárlivých scén. Podle kamarádek mám svatozář, ale není mi to nic platné. Manžel se léčit nepůjde. Když se mu snažím vysvětlit, co mi dělá svým nesmyslným žárlením, řekne mi, že to není pravda, že se tak nechová. Jsem vdaná 27 let a sem tam se mi povede, že manžel uzná, že vlastně vůbec nemám čas nikde nic provádět, ale taky řekne, že si nemůže pomoct. Je pro mě nemožné jet s kamarádkou na dovolenou, po operaci do lázní, i do tělocvičny za rohem měl problém mě pustit.

Začalo to hned po první mateřské. V jeslích, kam jsem dceru vodila, pracovala moje skutečná teta, a tak jsem s ní občas prohodila pár slov a tím pádem jsem se vrátila domů později, než bylo zvykem. Podotýkám, že manžel jezdil do práce autem a já jsem i v dešti běhala do jeslí po svých. Když se mi nedopatřením stalo, že jsem několikrát zmínila jméno některého ze svých kolegů, bylo zle. To byla podle něj zcela prokázaná nevěra. Scény byly i na tanečních zábavách nebo plesech, kde se na mě nějaký mladík díval. Prý. Odcházeli jsme brzo domů, já plakala, on řval.  Četla jsem v diskusích, že život se žárlivcem je všude podobný. Moc krátké šaty, průsvitná halenka..vždy se najde něco, co je popouzí. Pro mě trochu zlom nastal, když mě začal podezírat, že mám "něco" s jeho kamarádem. Tehdy už jsem nevydržela a začala jsem hulákat já. Toho kamaráda nesnáším a už vůbec jsem si nedovedla ani představit „vztah“ s ním. Manžel byl zaskočený mojí agresivitou, jak to nazval, a chvíli jsem měla klid. Žárlivost je hrozná věc, já nežárlím a doufám, že i mé děti budou téhle vlastnosti ušetřeny. Chtěla bych poprosit všechny, co žárlí, nedělejte to. Ubližujete tím i sobě. Zůstávám s žárlivcem, už k němu téměř nic necítím, ale doufám... doufám, že se stane zázrak.


Milá ženo-in,
je mi neskutečně líto, že některé ženy musí kvůli dětem snášet celý život takové ponížení. Mnohé "drsňačky"namítnou, že by radši utekly a živořily, než by se nechaly takhle tyranizovat.
Ale ono se to lehko řekne a těžko realizuje, přesně, jak píšete.
Vy ani netušíte, jak moc vám rozumím.
Člověk si stále říká: "ještě to vydržím, teď ještě ne, počkám, až děti vyjdou ze školy, dostudují, postaví se na vlastní nohy..." až, až, a vlastní život jim uteče pod rukama.
Říkáme si, ta oběť za to stojí a děti nám to jednou vrátí...
Je to opravdu moc osobní a těžko se hledá nějaké řešení, jak z bludného kruhu ven.
Reklama