Jsem nenormální, když chci po otci svých dětí, aby se podílel na financování jejich studia? Nemusí se mnou po rozvodu zrovna kamarádit, ale proč si svůj mindrák řeší přes ně, to mi hlava nebere.

penízeMám(e) dvě dcery. Dvojčata. Obě už jsou plnoleté. Obě začaly studovat na gymnáziu, když za námi po prvním roce přišla jedna z dcer, že se na studium necítí a ráda by změnila školu. Její otec byl tvrdě proti, ale já jsem se snažila vžít do její situace. Má prolézat s odřenýma ušima, nebo si vybrat školu, která by mohla být alespoň základem pro další uplatnění? Druhá možnost mi přišla rozumnější. Našla si odbornou školu, která měla jednu „malou“ nevýhodu. Byla soukromá a celé školné vycházelo zhruba na 100 tisíc. Otec si rval vlasy, že nedá ani korunu.

Rozhodla jsem se tedy svobodně, že si utrhnu od úst a budu školu financovat sama. Naivně jsem si představovala, že se tatínek časem chytí za nos a něco přece jenom přispěje. Nechytil ani nepřispěl. Budiž, měla jsem alespoň dobrý pocit, že jsem holku nenechala na holičkách.

Obě úspěšně odmaturovaly s tím, že dcera s odbornou školou půjde pracovat a dcera s gymplem dál studovat. Žel zkoušky na Karlovu univerzitu nevyšly, a tak se přihlásila do nultého ročníku „ekonomky“.

To už jsme byli rozvedení a přišla na přetřes otázka alimentů. Ačkoliv se v rozvodové smlouvě zavázal, že se (kromě placení výživného) bude spolupodílet na financování studií, dal si práci s tím, aby platit nemusel. Vyšlo mu to. Nultý ročník není považován za řádné studium, nýbrž za jakýsi přípravný kurz, na který se nevztahují výhody studenta. Tedy ani platba výživného.

Nedalo se nic dělat. Zaplatila jsem kurzovné, sociální a zdravotní pojištění a otec si mnul ruce, že se konečně zbavil jha v podobě alimentů a školného. Ulehčila mu situaci tím, že odjela na půl roku do Anglie. Ale studium na vysoké škole nechtěla vzdát. Proč taky, je to chytrá holka a gympl by jí byl k ničemu.

Zavrhly jsme různé obory typu filozofie, divadelní a jiné vědy a našly jsme dobrou obchodní akademii. Soukromou. Se školným 45 tisíc za rok. Studium ji baví a zvládá ho víc než dobře, takže peněz nelituji. Zaplatila jsem bez jeho pomoci všechny semestry. Ale před tím posledním jsem mu ještě chtěla dát šanci, aby projevil snahu či dobrou vůli. Aby si také jednou mohl říct: „Jsem pyšný na svou dceru a jsem rád, že jsem jí mohl pomoct.“

Ani sama nevím, kde se ve mně bere ta naivita. Po těch letech, co ho znám.  

Čtěte také

Reklama