Před odjezdem do Spojených států amerických jsem si neuměla uvařit ani čaj, aby chutnal tak, jak by čaj chutnat měl. Bylo to před sedmi lety. Taková průměrná románová klasika: Bylo mi sedmnáct, anglicky jsem uměla celkem asi šest vět, od maminky jsem odjížděla maximálně na dobu letního tábora a vledničce připravený oběd byl pro mě samozřejmostí – stejně jako teplo domova, neustálý smířlivý rodičovský dozor nebo pravidelné kapesné.

 

Střemhlavý skok do tmy

 

Byla to má starší – vtu chvíli snad osvícená – sestra, která navrhla, abych odjela na rok do Států, nabídla mi finanční podporu. Maminka protestovala, táta mlčel, já jsem to moc neřešila, vlastně mi to bylo jedno – na jednu stranu se mi líbilo, že to bude něco extra, ale na stranu druhou jsem nebyla zase tak hloupá, aby mi nedošlo, že nepůjde o úplně jednoduchou věc. Kývla jsem, pak jsem své rozhodnutí bázlivě vzala zpět, abych po nějakém čase zase kývla. Začalo se svyřizováním.

 

I když jsem dopředu věděla, že svou americkou rodinu mám jistou – šlo o anglicky mluvící vzdálené příbuzné – procedura vyplňování dotazníků byla nekonečná. Otázky tematicky zaplnily celé možné spektrum toho, na co se lze ptát:Jaké jsou vaše koníčky? Oblíbené jídlo? Máte přítele? Jaké problémy sním řešíte? I se svou mizivou angličtinou jsem prošla přijímací testy a po mírně přihlouplé informační schůzce jsem stála na letišti připravena kodbavení. Šlo do tuhého. Připravovala jsem se ke skoku do neznámé vody.

 

Hostitelská rodina

 

Tine a Tale byli jak kamarádi do deště, maminka se synem, tandem medvědů. Do jejich rodiny patřil ještě dědeček Peter a teta Aniken, pocházeli zNorska, do USA se přestěhovali. Bydleli jsme ve třech, plus dvě krysy a dvě kočky, vtřípokojovém bytě sbazénem na okraji města vedle parku. Do školy mi to autobusem trvalo tři čtvrtě hodiny. Díky vřelému apřátelskému přístupu jsem se brzy v Portlandu cítila téměř jako doma. Mohla jsem, kam mě jen napadlo, byla jsem brána vedle Taleho jako druhé dítě: Stejná práva, všechno se dělilo na půl, lednička otevřená, vlastní pokoj i klíče od bytu, podpora a důvěra maximální. O všem se mluvilo, byla jsem informovaná: kdo, kde, co, kdy, jak…

 

VUSA není výjimkou mít doma výměnného studenta, nikdo mě tedy nebral jako podivného hosta, všichni se mě snažili podpořit. Od svého hostitelského bratra jsem necítila žárlivost. Tine, má hostitelská matka, se ani jednou nezmínila, že mě živí, že ji stojím peníze (ona sama žádné od agentury neinkasovala!). Nebyla jsem samozřejmě úplným členem rodiny, ale cítila jsem se vní bezpečně. Nehádali jsme se, měla jsem své domácí povinnosti, a ty jsem plnila. „Domů“ jsem se vracela ráda, do mého pokoje nikdo nevstupoval, soukromí se dodržovalo, jednou jsem zaspala a probudila se až vpoledne, nedovolili si ani ráno nahlédnout, jestli tam ještě jsem.

 

Agentura aneb Pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene

 

Vdobě, kdy jsem se vrhala do svého amerického dobrodružství, vČesku teprve začínaly programy zaměřené na studium střední školy vUSA. Na fungování agentury to bylo znát, hlavně vneprofesionálním jednání se studentem. Bylo neempatické a vždy šlo vprvní řadě o hájení zájmu agentury, ne studenta. Mně přidělená americká koordinátorka Bewerly mi zavolala během ročního pobytu dvakrát – jednou na mě anglicky téměř křičela – a já jí skoro nerozuměla, neboť se domnívala, že si na mě má hostitelská rodina stěžuje, šlo o nedorozumění.

 

Podruhé to bylo těšně před odjezdem, radila mi, abych se se svou rodinou pěkně rozloučila. Když jsem řešila problém sočkováním proti tuberkulóze – vČesku se očkuje živou bakterií, a proto máte po příjezdu do USA pozitivní testy, radila mi společně sčeským zaměstnancem agentury, ať nediskutuji a nechám si naordinovat chemoterapii, je přece JEN slabá. Neudělala jsem to.

 

Pravidla výměnných pobytů povolovala jeden telefonát srodinou měsíčně, jeden e-mail týdně a libovolný počet dopisů. Šlo o předejití případným extrémním situacím, kdy se člověk zabední, upne na český domov a odmítá komunikovat anglicky, to nebyl můj problém, ale obecně toto pravidlo nedodržoval nikdo, hlavně po 11. září a teroristickém útoku na New York.

 

Poučena bych radila všem číst sebemenší písmenka ve smlouvách. Já to neudělala a přišla jsem o poslední kapesné, tenkrát činilo pětaosmdesát amerických dolarů. Odlétala jsem vpolovině měsíce – letenku zařizovala agentura, o několik pár dní dříve, než jsem měla právo na vyplacení své apanáže.

 

Angličtina aneb Dů jů spík ingliš?

 

Americká – stále pozitivní a až křečovitě usměvavá – nátura je to nejlepší, co si člověk může přát, když mu jde o to naučit se jazyk. Stále vás někdo podporuje, povzbuzuje a nadšeně poslouchá, co to ze sebe vdomnění, že mluvíte anglicky, soukáte za pajazyk. Když pak něčemu porozumí, jejich nadšení nebere konce. Ochotně vysvětlují, počkají, než se vymáčknete, a radostně se smějí vašim jazykovým faux pas – a že jsem jich ze sebe vyloudila!

 

Zvládla jsem sdělit celé třídě, že nejím maso, ale spatlala jsem slovíčka dohromady tak, že ztoho vyšlo, že neprovádím orální sex, pak jsem šla kupovat kalhoty, ale spolužačkám jsem řekla, že jdu nakupovat „podsrávačky“, a protože jsem četla pohádky vangličtině, často jsem používala zastaralý jazyk – něco na způsob: Hyml hergot,to je ale špína chlap!

 

Nejlépe je koukat na televizi, hlavně na jednodušší seriály, kde se používají slangové výrazy a věty, a mluvit sdětmi nebo starými lidmi, ti vás vždycky vdobré víře opraví. Já si neustále vypisovala slovíčka, stovky a stovky slovíček– chaos. Bála jsem se mluvit, děsila mě má neznalost, ale pak jsem přece jen musela pusu otevřít a už to jelo. Po čtyřech měsících, bylo to okolo Vánoc, jsem poprvé zvedla sluchátko a vyřídila telefonát. Cítila jsem se bohově, má angličtina fungovala!

 

Vlednu jsem si podala do místních novin inzerát. Potřebovala jsem vyšší kapesné, nabídla jsem se, že budu hlídat děti, díky lepší angličtině mi notně stouplo sebevědomí. Ozvalo se mi osm rodin, žádné znich nevadilo, že nejsem rodilá Američanka, na kuchyňské lince mi nechali klíče a já byla na několik hodin paní domu. Uklízet po mně nechtěl nikdo, byla jsem tam na sto procent pro děti, ne pro dům a zahradu. Do tří rodin jsem hlídat docházela pravidelně, jejich děti byly na míle vzdálené časté představě o rozmazlených fraccích, jedné rodině jsem upřímně sdělila, že jejich pět rozjívených dětí nehodlám krotit, už mi nikdy nezavolali. Dvě ze tří rodin, u kterých jsem pracovala, mi po pěti měsících nabídly, abych zůstala na celý další rok jak au-pair, neměla jsem zájem, ale potěšilo mě to.

 

Dokončení článku najdete TADY.

Reklama