Průvodkyní po Nepálu je nám zapálená cestovatelka Petra Lamlová. V minulém vydání jsme s ní navštívili čtvrť Thamel ve městě Kathmandu, dnes nás čekají unikátní fotografie z Mt. Everestu a také jedna šílená cesta přes Pokharu na jih Nepálu.

Cestovatelské zážitky

Jeden z mých cestovatelských vrcholů – Mt. Everest. Jelikož ho nejspíš nikdy „ze spodu“ neuvidíme, rozhodly jsme se ho vidět „z vrchu“. Zaplatily jsme si hodinový let s leteckou společnosti Buddha Air. Náš let byl ráno v 6.30, abychom stihly východ slunce u Everestu. Raději jsme si nepřipouštěly, že cesta není příliš bezpečná. Tato malá letadýlka padají téměř každý druhý měsíc… (a opravdu týden po našem návratu spadlo letadlo Sita Air, která to ráno startovala vedle nás). Ale touha vidět Everest byla silnější než strach.

Plně obsazené letadlo (15 lidí) vyrazilo.
Každý jsme dostali plánek Himalájí s popisem všech vrcholků, které jsme míjeli. Poté jsme se začali střídat v kokpitu a fotili jsme si Mt. Everest, ke kterému jsme se blížili.

Pocit vidět nejvyšší hory světa a hlavně nejvyšší horu světa byl úžasný! Co je víc…

Dopoledne jsme pokračovaly do sousedních měst Bhaktapur a Patan, které nás moc okouzlily. Města jsou vyhlášená hrnčířskými dílnami.

Cestou zpět jsme si prohlížely krásnou přírodu Nepálu…

Naše další cesta směřovala na západ do města Pokhara, let trval asi třicet minut a byl to velice napjatý let, protože počasí nebylo úplně skvělé. Pokhara je výchozím místem pro treky směřované kolem Annapuren.

Pokhara se rozkládá na krásném jezeře Pokhara, po kterém jsme si udělaly vyjížďku a poznávaly jsme další krásná místa.

Samozřejmě jsme musely ochutnat i místní kuchyni, která je složena z rýže, čočky a dostatečného množství kari.

Z Pokhary jsme se vydaly na cestu na jih Nepálu, na hranice s Indií. Je to „pouhých“ 125 km, ale jede se to osm hodin! Osm hodin utrpení a strachu. Zaplatily jsme si „turistický“ autobus, radši nechci vědět, jak vypadá autobus „standardní“.
Osmihodinová cesta přes hory se stala utrpením. Do našeho „luxusního“ autobusu (starého asi 150 let ) pršelo. Chudinka moje japonská sousedka seděla osm hodin v pláštěnce a stejně byla úplně mokrá. Já jsem si naštěstí vybrala místo do uličky. Náš pan řidič byl nejspíš kaskadér, protože se rozhodl předjíždět nákladní vůz na cestě tak široké, jako je naše standardní polní cesta. Pod námi 30 metrů sráz a řeka. Když se s námi utrhla krajnice, zkušeně jen přidal plyn a autobus „vytáhl“ zpátky na cestu.
Musím se přiznat, že toto byla asi nejhorší vteřina v mém životě. Myslím si, že to cítilo stejně i dalších 15 lidí v autobuse.

Rozmáčené cesty, šílené kolony, smog a především strach o život, to všechno učinilo z této cesty opravdu nezapomenutelný zážitek. Ale i přes to všechno to stálo za to!

A o další nezapomenutelný zážitek se s vámi podělím i v příštím vydání, kdy navštívíme nejstarší nepálský národní park – Chitwan.
Petra

petral

Příště: Chitwan – národní park

Související článek:

Reklama