anorexie

Poruchy příjmu potravy jsou problémem, který bývá často považován za tabu. Faktem ale je, že je to problém, o němž by se mělo mluvit. Nahlas a často. Centrum Anabell se snaží pomáhat, radit a šířit osvětu. A tak jsme si na toto téma povídaly s vedoucí centra Mgr. Alžbětou Klímovou a sociální pracovnicí Marií Vavruškovou.

Čím vším se vaše centrum zabývá? Vím, že řešíte poruchy příjmu potravy jako je anorexie a bulimie, ale setkáváte se i s jinými problémy?
V poslední době se často setkáváme se záchvatovitým nebo psychogenním přejídáním, typickým příkladem je člověk, který je celý den vystresovaný v práci, večer si nakoupí a přejí se, má pak samozřejmě výčitky, pociťuje to, že je neúspěšný a neví si sám se sebou rady. Tento člověk si také dává předsevzetí, že už to nikdy neudělá, ale po určité periodě to udělá znovu. Na rozdíl od bulimie nezvrací.

S vlivem zdravých životních stylů se také často setkáváme s ortorexií, to je porucha, při níž lidé řeší, zdali jsou potraviny, které přijímají, zdravé či ne. Pídí se po původu potravin a nesnědli by nic, o čem nejsou přesvědčeni, že to není zdravé. V důsledku se pak vyhladoví stejně, jako je tomu u mentální anorexie.

 Mgr. Alžbětou KlímovouJe pro lidi trpící ortorexií individuální, co pro ně znamená zdravá potravina?
Ano. Obecně se tito lidé začínají zajímat o to, zdali ta daná potravina neobsahuje aditiva, škodlivé látky, jaký je její původ, snaží se pěstovat a připravovat si potraviny sami a velmi často se pak zaměří pouze na jednu potravinu, kterou jsou schopni přijmout.

Máte klienty, kteří sem přicházejí sami a dobrovolně, nebo spíše je přivedou rodiče nebo partner?
Většinou přicházejí klienti, kteří jsou motivovaní, ale čas od času se setkáme s klienty, kteří sice přijdou, ale jsou přesvědčeni o tom, že tu nemají co dělat. Naši klienti, kteří sem přicházejí, si uvědomují zdravotní rizika a alespoň částečně s tím chtějí něco dělat. Chodí sem i osoby blízké, které se sem chodí poradit, jak pomoci někomu z rodiny.

Jaká je vaše cílová věková skupina?
Jsou to děti s poruchami příjmu potravy již od 12 let až do dospělého věku.

Posunula se hranice, kdy chtějí dívky a chlapci hubnout?
Určitě. Snažíme se z důvodu prevence o přednášky na základních a středních školách, protože na otázku, zda dieta patří k životnímu stylu, tak vám dívky i chlapci v sedmé třídě odpoví, že ano. Je to ale boj s větrnými mlýny. Je obrovský tlak médií, časopisů, blogerů na to, abychom byli štíhlí. Proto je důležitá osvěta.

Kult krásy – vyhublosti se tedy nezměnil? Neprosazuje se spíše právě zdravý životní styl, fitness a hezké vysportované tělo?
To je sice pravda, ale právě ty klientky, které začnou se zmíněným fitness stylem, tak často nakonec nemají vůbec žádný jiný koníček, ale jejich jedinou zálibou je jít odpoledne do fitka.

Často teď bojujeme v rámci tohoto fitness trendu s tzv. cheat day neboli dnem, kdy mohou tito lidé, kteří si jinak striktně hlídají výživu, sníst, co a kolik je napadne. To zpravidla nastartuje mentální bulimii. Ženy to dělají na doporučení trenéra, i přesto, že třeba nechtějí, a to je velký problém.

Co je v tuto chvíli největším problémem? Je to mentální anorexie?
Vzhledem k různorodosti věkových skupin se to nedá tak snadno říci. U mladších ročníků se setkáváme s mentální anorexií, přibývají navíc i ve větší míře chlapci. Mezi třicátým a čtyřicátým rokem ženy i muži řeší spíše mentální bulimii a přejídání.

Myslíte si, že se dá z poruchy příjmu potravy úplně vyléčit?
Část našich klientů má tu váhu v hlavě stále. Jsou to lidé, kteří si ale spíše hlídají nějakou svoji pomyslnou hranici, kterou nechtějí překročit. A takhle jsou jistým způsobem spokojení.

A pak jsou klienti, kteří se opravdu vyléčí a svou váhu už neřeší. Jsou šťastní, objeví v sobě spoustu nového, vnímají krásu kolem sebe.

Nakonec máme ale také klienty, kteří problém poruchy nikdy nevyřeší a jakýkoliv stres nejčastěji řeší přes jídlo.

Zmínila jste štěstí. Myslíte si, že by tyto poruchy člověk nemusel mít, kdyby byl vnitřně stoprocentně šťastný?
To si nemyslím. Důležité je umět s tím problémem pracovat.


V dnešní době je hrozně velký trend fotit si jídlo, sdílet ho na sociální sítě, řešit jídlo. Mám pocit, že dříve to tak nebylo.
Je to tak. Vezměme si například televizní program, kolik stanic a pořadů je jen o jídle, kolik časopisů se věnuje pouze jídlu. Češi se zkrátka zbláznili do jídla.

anorexie

Vraťme se ale zpět k vašemu centru. Když k vám přijde nový klient. Jak to celé probíhá?
Klient nejprve podepíše informovaný souhlas, kterým stvrzuje, že můžeme jeho případ, diagnózu, sdílet s dalšími odborníky. Probereme, co jej trápí a pak mu nastíníme, jakých služeb u nás může využít. Může navštívit například nutriční terapeutku, psychoterapeutku, peer konzultantce, což je osoba, která si prošla stejným problémem poruchy příjmu potravy, ale je vyléčená, máme zde také multidisciplinární tým, kam může klient vstoupit a má péči všech možných odborníků.

Funguje dobře spolupráce klienta s peer konzultantem?
Skvěle. Klient díky němu vidí někoho, kdo si prošel stejným problémem a je vyléčený. Tato služba je zdarma a klienti ji velmi vyhledávají. Příští rok bychom tuto službu ještě rádi rozšířili, protože má velký úspěch a je to opravdu potřebná služba.

Má centrum Anabell v nabídce i skupinové terapie?
Ne, pouze individuální, případně párová nebo tzv. rodinná terapie, tedy sezení klienta s rodiči. Poslední zmíněné je velmi důležité zejména u mladších klientů, kde je mimo jiné potřeba ošetřit i vazby v rodině.

Mgr. Marie VavruškováSvěřují se vám klienti, co je k poruše příjmu potravy vedlo? Jsou si toho vědomi?
Často jsou to poznámky ve škole od spolužáků nebo někoho z rodiny. Bývají to i trenéři a pak samozřejmě masivní vliv médií.

Pojďme se na moment zaměřit na bulimii. Uvědomují si vaši klienti vedlejší účinky této poruchy?
Těmi problémy může být zánět jícnu nebo žaludku, zkažené zuby, padání vlasů... Pokud jim to říká rodič, často to neberou tak vážně, jako když se o tom bavíme zde na terapii. Pak si to uvědomují.

Lidé blízcí nemusejí dlouhou dobu poznat, že má jejich dítě nebo partner problém. Mentální bulimie se dá snadno skrýt. Paradoxně ale ve chvíli, kdy si klient uvědomí nějaké zdravotní riziko, začne problém řešit.

Jak dlouho může porucha příjmu potravy v životě člověka trvat?
Mnoho let, klidně i skoro celý život. Setkáváme se s případy, kdy se mezi sebou jednotlivé poruchy prolínají. Začnou s mentální anorexií, po léčbě mohou spadnout do bulimie nebo záchvatovitého přejídání, a tím se dostat do začarovaného kruhu.

anorexie

Co byste poradily rodičům, kteří si začali všímat, že se jejich dítě chová jinak, začalo se nimrat v jídle, začíná se stravovat jinak? Co by mělo být prvním krokem?
Důležitá je komunikace. Ptát se, co se děje, jestli nemá dítě problém... Dobré je také trávit s dítětem více času, ukázat mu život ze všech stran a nenápadně budovat jeho sebevědomí, které by nemělo být vázáno na to, jak člověk vypadá.

Problémem bývají vysoké nároky rodičů, a proto doporučujeme trochu ubrat a snížit tlak na dítě.

Kdy přichází moment, kdy by rodiče měli vaše centrum vyhledat?
Pokud vidí nezvyklé změny u dítěte – například, když dcera mluví o tom, že se sama sobě nelíbí, nosí si jídlo do pokoje a odmítá jíst s rodiči...

Rodiče mohou přijít na konzultaci sami a poradit se s námi. To je nejlepší cesta.

Více o centru Anabell naleznete na www.anabell.cz

Také si přečtěte:

Reklama