Reklama

 

 

Na Národní bylo plno. Průvod studentů z Albertova a Vyšehradu se zastavil. S ním další lidé, kteří se cestou přidávali. U Národního se ještě volalo „Svobodu umělcům“ a „Češi, pojďte s námi!“. Chvíli bylo ticho, nevěděli jsme, co se vepředu děje. Začala se zpívat  hymna, pak protestsong „Jednou bude mír“.

 

Uslyšeli jsme výkřiky, které se změnily ve skandování. „Pusťte nás dál“ a „Máme holé ruce“.  Třída byla uzavřena těžkooděnci v bílých helmách s plastovými štíty. Na rozdíl od těch  tisíců, ruce holé neměli, byly v nich obušky. A už vůbec nevypadali na to, že by nás pustili dál.  „To přece neudělaj, aby nás začali mlátit,“ vykřikoval postarší pán. „Udělaj, byla jsem v lednu na Václaváku a ještě do nás stříkali z vodních děl.“

 

Tenkrát byla taky zima jako dnes. Jen to nebylo večer. Ve tmě vypadá vše jinak, přízračněji, děsivěji. Už jsem vzdala to, že se uvidím s Petrem, je někde vepředu, ztratili jsme se na nábřeží. Před půl rokem jsme utíkali před „esenbákama“ na zmíněném Václaváku, ale tam bylo kam utéct.

 

Začali se na nás tlačit ti, kteří stáli za námi. Do toho zněly výzvy k odchodu a okamžitému opuštění prostoru. Byl to výsměch, neměli jsem kam odejít. Zásahové jednotky uzavírají jednotlivé „únikové“ ulice. Tlak je čím dál tím větší, šlapeme po sobě. Točí se mi hlava nedostatkem vzduchu, snažím se neomdlít. „Jsou tady lidi,“ křičí sborem celá Národní. Proti nám stojí také lidi. V zelených uniformách, to ještě nevíme o červených baretech. Panika se zvyšuje, snažím se přemýšlet, kudy utéct. Zpátky to nejde. U divadla prý stojí obrněné transportéry. Vidím mladou holku, která si lehá pod zaparkované auto, brání se udušení v davu.  

  

  

„Mlátěj lidi!“ – výkřiky přicházely ze všech stran. Stále jsem uprostřed davu a nevidím pořádně, co se děje. Hysterie dosahuje nejvyšší meze. Řady se trhají, všude je nepopsaný chaos a zmatek. Každý se snaží někam utéct, schovat. Najednou mi připadá, že jsou všude. Bílé přilby. A mlátí.

 

Vydávám se k Mikulandské, tam snad  projdu, prokličkuju uličkami a na Karláku sednu na tramvaj a domů. „Kam jdeš? Do Mikulandský? Zbláznila ses? Tam jsou červený barety, ty se s nikým nepáraj!“ Asi pětadvacetiletý dlouhán mne chytne za ruku a táhne mne pryč. „Zkusíme to Karolíny Světlé“. Jenom jsem kývla. V tu chvíli bych odsouhlasila cokoliv, jen abych se dostala pryč. Kousek ode mne vytáhnou z davu sotva dvacetiletého kluka a mlátí ho. Bez ptaní, vidím, jak si kryje obličej rukama. Padl na zem, vysloužil si ještě pár kopanců. Víc už nechci vidět.

 

 

Dlouhán mne dovedl k uličce. Uniformy nás nechtějí pustit. „Byli jsme s kamarádkou v kině a nemůžeme se dostat domů. Pusťte nás, prosím.“ „Jo a copak hezkýho dávali?“ Nemůžu si vzpomenout na jediný film, který jsem kdy viděla. Napadl mne jediný, „Němá barikáda“, ale to bych náš osud zpečetila. „S tebou mne baví svět,“ vyhrknu. „Znáte to, tátové s dětma na horách?“ nevinně se pousměju. “Ve vašem věku na komedii o dětech?“ Hlavně zachovat klid – komunikuje, to je dobré, říkám si. Ještě jeden úsměv. „Máš pěknou holku, padejte pryč!“

 

Petra jsem viděla až za dva dny, měl zlomenou ruku a přes monokl neviděl na jedno oko.