Za poslední rok můj manžel vystřídal pět zaměstnání. Pokaždé ho vyhodili ještě ve zkušebce, z toho třikrát v její předposlední den. Na odstupné neměl nárok, a tak jsme se několikrát po sobě dostali do finančních problémů. Když Petr dostal výpověď naposled, rezignovala jsem - musím do práce já.

V životě by mě nenapadlo, že se s manželem někdy do takové situace dostaneme. Petr není žádný blbec. Nemá sice dodělanou vysokou školu, ale umí perfektně anglicky (pět let žil a pracoval v Anglii a v Americe) a má za sebou čtyři roky praxe v reklamní agentuře. V první z nich vydržel tři roky. Propustili ho, protože snižovali stavy. On nastoupil do firmy jako poslední, byl jediný, kdo měl smlouvu na dobu určitou, tudíž mu nemuseli dávat odstupné a jeho vyhazovem opět ušetřili. Proč se mu nepodařilo uspět v těch dalších zaměstnáních, to ani pořádně nevím. Žádný zásadní důvod mu ale nikde neuvedli. Vždycky zamumlali něco ve smyslu: „Představovali jsme si to jinak.“ Jenže na otázku JAK mu nikdo nedokázal odpovědět.

Čtěte také:

Ttatínekěžko můžu Petrovi něco vyčítat, když na něm vidím, jak ho to samotného trápí. Moc dobře ví, že je to teď na něm. Doma má totiž nejen mě, ale i dva malé chlapečky... Na Petrovu obhajobu musím ještě poznamenat, že si nevybírá jen samé manažerské pozice, ale opravdu už by bral cokoliv. Klidně zavolá na volnou pozici skladníka nebo zvažoval, že by třeba rozvážel nějaké zboží. Jenže tam ho zase nepřijmou s odůvodněním, že je na takové místo překvalifikovaný. Vážně už nevím, co máme dělat. Když se nedávno vrátil domů z práce a já mu šla otevřít, stál mezi dveřmi a – bez přehánění – vypadal, jako když cestou domů někoho zabil. Ne, naštěstí nikdo o život nepřišel. Jen to byla v pořadí už pátá výpověď, kterou v letošním roce dostal.

Nedá se nic dělat, než si něco najde, vrátila jsem se do práce já. Věděla jsem, že ve firmě, kde jsem pracovala před nástupem na mateřskou, můj návrat a jakoukoliv pomoc jedině uvítají. Domluvila jsem se s šéfovou, že budu vždycky týden v práci a týden doma. Teď mám za sebou první šichtu od pondělí do pátku, kdy je s dětmi doma Petr. Svoje malé kluky celý den nevidím. Tomu staršímu jsou tři roky, je na mě hodně fixovaný a doma prý brečí, že se mu stýská po mamince. Mladší se narodil letos v červnu. Je mi hrozně. Když ráno odjíždím do práce, brečíme všichni tři, tedy až na tatínka. Ten přestal dávat své emoce najevo úplně, ale bojím se, že to je ještě ta mnohem horší varianta...

Pozn. redakce: Na přání čtenářky jsme jméno jejího manžela změnili a její neuvádíme vůbec.

Reklama