Ne že bych snad nebyla prozíravá nebo milovala adrenalinové sporty. Jen klimatické podmínky spolu s technickými možnostmi letního obutí mi jaksi unikly.

Z Varnsdorfu do Prahy jsem cestovala krásných devět hodin!

j

Za tu dobu bych dojela pomalu do Itálie.

Snad je to mírnými zimami, které si za svůj život pamatuji, a snad i tím, že jsem nevytáhla dlouhé roky paty z Prahy, kde nebylo zimních pneumatik třeba. To je asi jediná omluva, které by se pro můj vskutku „uvážený“ čin dalo použít.

Bylo to minulý pátek.

Obloha se netvářila jako něco, z čeho se během několika málo hodin sesype ještě další nadílka, a protože jsem už nějaký čas v Praze zpátky, z pracovních důvodů (konečně bude ta kniha), kde jsou silnice uklizené, vyrazila jsem po práci za ženami ze školy tarotu do Varnsdorfu.

Do šesti jsem tam jako koni.

Vyjela jsem ve tři. Dorazila v sedm

r

Cesta tam ještě ušla v porovnání s cestou zpět.

Pravda, pocit, že ze „Šébru“ dolů jede můj vůz nekontrolovaně sám, není právě příjemný, ale otočit se jsem nemohla a navíc jsem byla hodinu ve skluzu.

Momentálně doslova.

Za pomoci ruční brzdy jsem kopec sjela. O vůz jsem nepřišla, o nervy ano.

Mnohem hůř mi ale bylo kolem osmé, kdy jsem se musela vrátit zpátky. Ke konci výuky mě přepadal čím dál „blbější pocit“.

Ženy mi ochotně popřály hodně štěstí. Ano, to bylo trefné přání.

Doteď děkuji nebesům, že se mnou jel Míšin přítel Marcel. Vyčítala jsem si, že jsme nejeli jeho úchvatným „žigulem“.

Plni elánu jsme s Marcelem vyrazili na cestu zpět. Tlačili jsme už po sto metrech.

„Hele, já ten Šébr nevyjedu, to je utopie,“ slibovala jsem mu.

„Třeba bude už zpátky uklizenej,“ uklidňoval víc sebe než mě, neb tlačit auto do Šébru není totéž jako ho tlačit deset metrů u slévárny.

Skončila jsem už v mírném kopečku pod pověstným, vskutku výživným kopcem.

„No, tak jsme došli.“

„Já bych tě navedl přes Lísku, ale to bude ještě horší,“ uvažoval Marcel nahlas.

h„No a to se nedá jet jinudy, kde nejsou kopce?“

„Tak dá, viď, ale je to přes Německo, a jestli zapadnem někde tam, tak nám buď Bůh milostiv, protože Němci rozhodně nebudou.“

Točit auto tlačením v namrzlém, neprotaženém stoupání, ve společnosti kamionů, které doopravdy nezabrzdí ihned – nic moc.

Vrátili jsme se do Matyldy a důkladně prostudovali mapu.

„Vzhůru na Žitavu a pak na Liberec. Z Liberce po dálnici. Ta bude uklizená určitě.“

Tlačili jsme asi tak po každých deseti metrech, ale přískoky jsme jeli. Z kopečků Marcel ochotně tahal za ručku a já sténala zelená strachy.

Konečně Liberec. Neuklizený. Sypače nevidno.

Sucho bylo pouze pod mostem. Chtělo se mi tam zůstat. Tak snad ta dálnice.

NEUKLIZENÁ.

Tma jako v ranci, vánice a dálnice skládající se s pouze jednoho pruhu, vyjetých kolejí, po kterých jsme rychlostí 40 km v hodině klouzali směrem na Prahu. Cestou jsme potkali tři auta. Víc ne. Už vím, co to je, když někoho postihne bílá slepota.

Dorazili jsme po čtvrté hodině ráno. Tak vyždímaná jsem snad ještě nikdy nebyla.

Přísahám, že si nechám okamžitě přezout auto!

Reklama