Reklama

8. dubna v podvečer to pro mě nezačalo právě nejlíp. Cestou na autobus jsem zmokla (znáte to – nosíte deštník, neprší, a když ho necháte doma…). Než jsem ale dojela na konečnou „céčka“, vykouklo sluníčko (je přece duben). V tramvaji jedoucí na Výstaviště jsem už věděla, že jsem mezi svými – ti všichni jedou na „Nounejmáky“!

Hodinu před začátkem se Malá sportovní hala pomalu plnila, dcera s kamarádkami na mě mávaly přímo od pódia, já jsem si ukořistila místo na ochozu, takže jsem měla skvělý výhled na pódium i diváky. Přežili jsme všichni nutnou a notnou dávku reklam (promítaných na dvou obřích obrazovkách) a pak to konečně přišlo!

Diváky přivedla do varu výborná předskupina Gladiátor a pak halu zaplavily úžasné světelné efekty a především skvělá melodická hudba a lahodně znějící slovenština skupiny No Name. Na první pohled úplně obyčejní kluci, žádné hvězdy, prostě,  jak o sobě v jednom z rozhovorů řekli, „chalani z paneláku“.

Vlastně by se mohli jmenovat Timko-Family, protože ze šesti muzikantů jsou čtyři bratři - Igor, Ivan, Roman a nejmladší Dušan. Začali hrát ještě jako kluci v tatínkově kapele (většinou na svatbách). Bratry Timkovy skvěle doplňuje rapující klávesista Zoltán Sallai (Zoli) a baskytarista Viliam Gutray (Vilo), který několikrát vystřihl perfektní sólo.

Celé dvě hodiny řádil na jevišti hlavně zpěvák Igor. Výborně zpíval. Ale podal také úžasný sportovní výkon. Našlapal nejmíň sto jarních kilometrů a nevyhýbal se ani akrobatickým kreacím (jeho roznožky mně jako pamětnici připomněly mladého Vaška Neckáře). Navázal bezprostřední kontakt s publikem (odhaduji, že asi 80 % tvořily mladé dívky), vtipně uváděl písničky, a když se asi v polovině koncertu pokusil poprosit publikum o malou čtvrthodinovou přestávku, setkal se s halasným a rezolutním NE. (Tak si pak alespoň převlékl tričko.)

Kapela přijela představit své nové album Slová do tmy. Publikum už mělo dokonale zvládnuté všechny nové písničky a zpívalo s kapelou. A halou se neslo “Vytrhal som v parku z jazera všetky biele lekná“ (naštěstí tam asi nebyl žádný ekolog). Rytmickou Hej dievča vystřídala vtipná Realita („bojím sa teraz, čo bude potom, keď nájdem realitu“), společensky laděná Kniha sťažností a prianí („Dnes som počul nové správy a opat som sa sklamal“). Hlavně však celému večeru vládla láska, ať už nenaplněná (starší hitovka Nie alebo áno), občas trochu krutá (Ty a tvoja sestra) a nejvíc plná touhy s něžným erotickým podtextem.

Kapela ordinovala posluchačům velké dávky optimismu, dnes tak vzácného („člověk potrebuje nádej, aspoň niečo, aspoň tri bodky“). Dole pode mnou se celé dvě hodiny neúnavně vlnil les rukou, při písničce Chémia („Idem, iba tak kráčam“) bylo publikum vyzváno i k tanci. Prostě jsme si "oslávili život"

Zapomněla jsem na ty dvě hodiny na  ošklivá data v mé občance, bylo mi o třicet míň a vůbec jsem si nepřipadala „nenormálna“. Bylo mi prostě nádherně.

Už viem, čo znamená byť za vodou/ a aká je Praha krásna/dovtedy, kým sa stretneme/ ti želám, zostaň šťastná“... Takto se mírně upravenými slovy písničky Večnosť  skupina rozloučila s Prahou. Doufám, že ne na dlouho.