.

Na kole kolem světa

Cestování

Na kole kolem světa

V květnu to budou dva roky, kdy z pražské Obory Hvězda vyjeli na svou cestu kolem světa Lucie Kovaříková s Michalem Jonem. Vyrazili na kolech se vším, co budou na cestě potřebovat. Do té doby měli společně najeto už 45 tisíc kilometrů. Dnes mají za sebou něco přes 40 000 km (z plánovaných 70 000).

Z Prahy vedla jejich cesta na sever – do Německa. Pak se přes Dánsko, Grónsko a celou Skandinávii vydali do Ruska, Mongolska, Číny, Jižní Koreje a Japonska. O téhle části cesty už dokonce na sklonku vyšla poutavá kniha s mnoha fotografiemi Z Čech až do Země vycházejícího slunce. Potom se Lucka s Michalem přemístili do Austrálie a na Nový Zéland. Následovala Jižní Amerika, odkud si „odskočili“ (s koly samozřejmě) do Antarktidy. Nyní putují Argentinou k severu.

Pojedou na kolech ještě rok.

Čím je cesta výjimečná? Prvenství je více, ale například Lucie je první Češka, která takovouto cestu absolvuje. Poprvé někdo projede na kole všemi kontinenty. Oba jsou první cyklisté, kteří se projedou po zamrzlé Antarktidě, a první Češi, kteří projedou (vlastně už projeli) Austrálií ze Západu na Východ.

Pojďte nahlédnout do jejich deníku a přečíst si pár příběhů z cesty.

více na www.filabel.cz/lucie+michal/index.htm

V Mongolsku. Zatím nejhorší etapa od 1. května byla 15. října. Od rána do večera pískem. Gobi se nám ukázala v celé své kráse a nemilosrdnosti (nejsme pískomilové). Za celý den jsme se posunuli o 30 km. Dvanáct na kole a zbytek jsme se brodili hlubokým pískem a kola tlačili. Někdy jsme museli zabrat i společně a kola jedno po druhém postupně dostat na kopec. Konverzace ten den vázla, naše slovní zásoba byla omezená jen na nepublikovatelné výrazy. A aby toho nebylo dost, fouká protivítr. Večer vidíme z kopce železniční stanici. Připadá nám blízko, ale cesta zabere ještě asi hodinu a půl. Nezbývá nic jiného, než zatnout zuby a tlačit. Domečky se pomalu přibližují. Snad nás tam někde nechají přespat a snad tam mají obchod. K jídlu máme tak akorát tablety isostaru, multivitaminy, cukr (ještě z Ruska), sůl (ještě z Dánska), čaj v pytlíkách (také z Ruska) a zbytek sušeného mléka (to je již mongolské).

Sláva, obchod tu je a přespat můžeme v prázdné místnosti, pokud nám nebude vadit, že tam není žádný nábytek. Ten tedy fakt nepotřebujeme. Uvelebili jsme se na zemi v malé místnůstce, místní nám ještě přinesli bandasku a spirálu na uvaření vody. Po dlouhé době bude teplá večeře a čaj. Postupně se na nás přišli podívat všichni obyvatelé pěti domečků tvořících zdejší železniční stanici. Poslední byla dvojice mladých lidí s kýblem dřeva a uhlí a zatopili nám v kamínkách. Oheň vydržel až do rána a v domečku jsme měli asi o 20 stupňů tepleji než ve stanu.

Zatčeni v Číně. Ráno 23. října vyjíždíme zase brzy, obchody již mají otevřeno, chceme si něco koupit, ale nic se nám nelíbí, pečivo ani chleba nemají, vydržíme tedy do dalšího města. Jsme 60 km od prvního opravdu velikého města na naší čínské trase – Jiningu. Vítr nám fouká pěkně do zad, takže cesta bude dnes ubíhat. Rolníci makají na políčkách, sklízí se hlavně čínské zelí. Po třinácti kilometrech nás předjíždí policejní terénní auto. Vyskakují čtyři uniformy a jeden civil. Civil mluví anglicky, uniformy nás jen obstoupili a zírají. Civil se ptá kam jedeme, odkud jedeme, odkud jsme. Celkem normální obyčejné otázky, pak chce vidět pasy. Často se nám toto stává: někdo chce ze zvědavosti vidět naše doklady. Ani nás nenapadlo, co bude následovat.

Pasy civilovi ihned bere jedna uniforma a strká si je do kapsy. V ten moment nám civil sděluje, že jsme porušili čínské zákony, jsme v zakázané oblasti a musíme se vrátit do města na policejní stanici. Proběhne tam s námi úřední procedura a pak budeme moci pokračovat. No to se nám nelíbí. Proč se máme vracet, chceme, aby to s námi vyřídili na místě. Civil je nekompromisní, máme se okamžitě otočit a jet zpátky. Argumentujeme tím, že nikde žádná informace o zakázané zóně nebyla, vracet se nebudeme, ať to vyřídí na místě. Pokud mermomocí nechtějí, abychom jim tu po tom jejich třicetikilometrovém úseku zakázané zóny jezdili na kole, tak ať nás naloží a převezou. Jenže oni stále ukazují zpět.

Jedna uniforma stopla dodávku, rve Michalovi kolo z ruky a snaží se jej naložit do vozu. Kolo je však veliké a nevejde se tam, policajt tedy strhává brašny a hází je dovnitř, Michal se mu v tom snaží zabránit. Nakonec se „dohodli“, brašny putují zpět na kolo. Nechceme se vzdát svých věcí. S civilem tedy domlouváme, že pojedeme zpět na kolech. Oni nasedají, chvíli jedou před námi, a když vidí, že jedeme proti větru velmi pomalu, mizí nám z dohledu. To je tedy paráda, snad tu policejní stanici najdeme. Chvíli přemýšlíme, jestli nebude lepší stopnout náklaďák a pokračovat kus cesty na Peking takto, ve městě se jim ztratíme, nahlásíme ztrátu pasů a do náhradních si necháme vystavit nová víza. Jednoduché, ale prchat před policií v policejní zemi je drsné a spíše tak dobré do filmu. Jedeme tedy poslušně zpět do Houči.

Po nekonečném dohadování platíme pokutu 200 juanů (asi 750 českých korun). Podepisujeme protokol, celý v čínštině a berou nám otisky pravého ukazováčku. Po třiceti hodinách jsme volní, do Pekingu ale musíme pokračovat autobusem.

Se zakázanými oblastmi je to v Číně takhle. Celá země je ve skutečnosti uzavřená pro individuální turistiku. Je pouze zveřejněno asi 1 300 míst, která jsou otevřená. Seznam těchto míst je snad přístupný přes internetové stránky americké CIA (s dodatkem, že je neoficiální). Ze všeho tedy vyplývá, že seznam zakázaných oblastí vlastně neexistuje. Cizinec může cestovat jen jako účastník zájezdu – dostane se pak na upravená místa vhodná pro oko cizincovo – nebo riskovat a spoléhat, že se do zavřené oblasti netrefí. Vzhledem k tomu, že otevřené oblasti jsou města, při pohybu mezi nimi musíte využívat veřejné dopravy, jinak hrozí, že si vás policie najde, tak jako se to stalo nám.

V celé zemi je moře policistů, i tajných, což může být trochu depresivní, ale na druhou stranu v Číně téměř neexistuje kriminalita. Na rozdíl od Ruska, jsme kola, podobně jako v Mongolsku, klidně nechávali stát před obchodem, nikdy se nic neztratilo, přestože se kolem kol motala spousta zvědavců.

   
11.03.2004 - Zahraničí - autor: Mirka Kožušková

Komentáře:

  1. avatar
    [2] Denča [*]

    Knížku Víti Dostála jsem zhltala jedním dechem a ne jedou! Doporučuji přečíst!
    Sama sjem velký sportovní lenoch, ale můj otec je opak! Někdy nechápu, jak to zvládá ve svých skoro 50 ti letech.(ujet 90km za 7hod a 45 mn.) Včera se vrátil ze Švédska absolvoval Vassův běh!
    Takže smekám před každým, kdo něco takového dokáže a všem držím pěsti, ať se jim daří!!!

    superkarma: 0 11.03.2004, 14:42:56
  2. avatar
    [1] medved [*]

    klobouk dolu...na kole kolem sveta, to je narez fandim jim a rada posloucham v teple domova jejich reportaze na radiozurnalu

    superkarma: 0 11.03.2004, 10:15:19

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme