Na kaštany!

 

 

            „Když je blbej na češtinu, ať je aspoň nejlepší ve sběru!“ zavelela paní u vchodu do činžáku a rozdala připraveným babičkám a dědům síťovky. Celá rodina pak zamířila do blízké aleje, kde dobře mířenými klacky zajistila nejen slušný výsledek do hošíkovy školní sbírky, ale i prořezání suchých haluzí, které zjara jistě pěkně obrazí.

 

            Dobře si vzpomínám na svůj pytel čerstvě nasbíraných kaštanů... i těch, co ležely lesklé v kaluži pod stromem... jak pěkně prokvetl bílým mechem, než jsem si na něj po čtrnácti dnech vzpomněla. Moc mě zklamalo, když mě pak maminka ujistila, že tohle zvířátka chtít nebudou a paní učitelka také ne.

 

            Když jsem tedy selhala v kaštanech, vrhla jsem se zjara na byliny. Pečlivě jsem si pročetla seznam rostlin, porovnala své šance v atlasu... a vyrazila jsem s Jitkou a Bárou na břízu, která se mi zdála v přírodě jasně vyznačená kmenem. Hned za naší čtvrtí jsme našly pěkný březový hájek. Drobounké listí však přibývalo pomalu. Naštěstí jsem brzo objevila u kmene některých bříz mladé pruty, které měly listí skoro stejné, ale rozhodně větší. Pytel se brzo dmul jak kozí měch, takže jsem radostně cválala domů s představou svého jména znějícího školním rozhlasem v souvislosti s pýchou školy a především hlavní cenou soutěže. A to jsem ani nezmínila speciální trhací grif, který mi umožnil nacpat pytel listím během necelé hodiny. Maminka na mě číhala ve sklepě se stolem pokrytým novinami, protože o další plísňovou zahrádku neměla zájem. Vítězoslavně jsem vysypala na plochu obsah svého pytle, který vypadal jako by prošel alespoň dvěma ze čtyř kravích žaludků, a rychle vyšlo najevo, že to nejen není k sušení, ale že to není ani bříza.

 

            Poslední šanci jsem dostala s papírem. Znamenalo to ponořit se do sklepa a obří hromadu papírového odpadu protřídit, trochu poskládat a svázat. Proč jsem to tam srovnané nedávala hned? Musela jsem staré noviny a krabice do bedny házet až z nejvyššího schodu? Asi musela. Moji mega hromadu jsme s rodiči nakonec zredukovali do celkem běžné otýpky. (Zítra můžeš vzít další, jak bys to táhla do školy?) Cestou jsem potkala ještě pár dalších zoufalců, kteří v podzimní slotě táhli s pytlíkem na bačkory i krabici Květů a Pochodní. S lýkovým provázkem zařízlým v dlani jsme došmajdali až do šatny, kde pan školník posílal zpátky k rohožce bláťáky a vážil přinesené papíry. Jako dnes vidím, jak za skleněnými dveřmi hlavního vchodu dobržďuje auto pana Kavalce a Milanův tatínek nese na váhu obří krabici firemních materiálů. Ten rok moje jméno četli ve školním rozhlase. V souvislosti s rozlomenou lavičkou v šatně.

 

            Třídím, ale nesbírám. Pánbůh mi to oplatí na dětech. :o) Jestli se jednou moje děti zapojí do akce SBĚR, udělám to jako naši. Je dobré vědět, že když něco nechám v mokru ležet, zrezaví to, zplesniví nebo si to někdo vezme. A práce kvapná – málo platná. Ovšem Milan Kavalec... ten asi bude učit děti něco jiného. :o)

Reklama