Milá Meryl,

v životě se mi už párkrát stalo, že jsem měla pocit, že už to dál nevydržím, většinou hlavně fyzicky, ale opravdu na dno jsem si sáhla třikrát.

Poprvé to bylo před deseti lety, kdy můj o dva a půl roku mladší bráška zčistajasna spáchal sebevraždu. Teda ono to nebylo tak úplně zčistajasna, jak jsem později postupně zjišťovala, ale protože byl dost
nesdílný, tak jsme já ani máma nic netušily až do toho dne, kdy nepřišel domů a druhý den přiběhla jeho vystrašená spolužačka s dopisem na rozloučenou. Rozjela jsem pátrací akci a nakonec jsem svého brášku našla sama - v našem domě na půdě - bohužel už příliš pozdě. Tehdy jsem se opravdu hodně složila, vůbec jsem nevěděla, jak dál, a dokonce jsem chtěla umřít taky. Jediné, co mě tehdy donutilo postavit se a jít dál, byla moje máma, která Míšovu ztrátu nesla samozřejmě ještě mnohem hůř - kvůli ní jsem zaťala zuby, nechala jsem si napsat nějaké léky, abych pořád nebrečela a dokázala se postarat o všechno, co bylo třeba zařídit. Čas nakonec postupně zmenšil i tuhle bolest a my se přes to s mámou obě dostaly.

Podruhé jsem si sáhla na dno svých fyzických sil - a to při porodu své dcery. Začal tak nějak normálně, odjela jsem do porodnice, ale ani po deseti hodinách usilovného sprchování, hopsání na míči, dýchání a jiných prostocviků se jaksi nic nedělo, začalo to být únavné a vyčerpávající.
Pak se doktoři rozhodli, že mi dají něco na urychlení, takže teprve pak nastal ten správný hukot, a za další dvě hodiny už jsem byla fakt hodně unavená. Teprve tehdy jsem ale byla dost otevřená, takže mi dovolili tlačit a za další naprosto vyčerpávající hodinu se konečně narodila moje panenka. To už jsem byla celá zelená a nebýt mého muže, který byl stále se mnou, dával mi napít, hlídal, abych dýchala, a v závěru pomáhal doktorovi tlačit mi na břicho, nevím, jak bych to celé zvládla. Myslím, že nikdy předtím, ani na té příšerné túře v italském Gran Sasso, jsem nebyla tolik fyzicky na dně.

Zatím naposledy jsem nevěděla, jak dál loni začátkem léta, kdy jsem onemocněla depresí - začala celkem nenápadně, až jsem si najednou uvědomila, že už pár dní nejím, každá jednoduchá věc mě stojí strašné množství sil, nejradši bych pořád brečela a naprosto vážně přemýšlím o sebevraždě.  Naštěstí někdy v tuhle chvíli jsem pochopila, že je něco špatně a dokázala jsem zavolat své psycholožce, která mě nejen vyslechla, ale doporučila mi i brát nějaké léky. Dopadlo to dobře, dostala jsem se z toho a brzy jsem se zase dokázala radovat, navíc jsem přestala být tak podrážděná a snadno vytočitelná, jako už nějakou dobu předtím, a taky jsem se zbavila příšerné hrůzy, kterou jsem pokaždé prožívala několik dní předtím, než jsem měla sednout za volant auta.

Doufám, i když asi marně, že tohle byl ten poslední případ, kdy jsem byla fakt snad na samém dně (pokud to jde ještě hloub, nechci to vědět) a že už nikdy takhle nebudu muset bojovat. Co kdybych tu sílu jednou nenašla...

Hodně štěstí a krásný, i když studený den přeje

Landriel

Milá Landriel...moc díky za Tvůj příspěvek. Věřím, že katastrofy a nepříjemnosti máš už vybrané a čeká na Tebe spousta štěstí a pohody. Posílám Ti dáreček pro radost.. :o))

Dnes se bavíme na téma Sáhl/a jsem si až na dno. Zažili jste někdy něco, co vás srazilo na kolena? Napište mi o tom na náš redakční e-mail. Těším se na Vaše příspěvky.

redakce@zena-in.cz


Reklama