Reklama

Nevím, jestli je to normální, nebo jestli je to jen u nás doma. Nemůžu se nějak dobrat toho, co způsobilo současný stav. Věc se má tak - máme dvě děti, kluky 11 a 8 let. Můj muž je o pět let starší než já, pochází z obyčejných poměrů, jeho maminka byla na něj vždy docela přísná.

U nás  to chodilo trochu jinak - táta i moji bráchové byli doma za nedotknutelné, všechno oddřela máma a pak i já. Zpočátku našeho manželství jsem měla tendenci brát všechny povinnosti za své, úklid, vaření. Pak přišly děti a povinností přibylo. Ale můj muž se nějak příliš nezapojoval. Prostě raději nebyl doma.

Znám spoustu podobných manželství, ale u nás je to ještě o něčem jiném. Slávek si totiž svých dětí prakticky nevšímá, přitom to jsou jeho dvě zmenšené kopie. Nikdy s nimi nešel sám ven, byť i jen na hřiště. Nikdy ho ani nenapadlo, že by si s nimi mohl zahrát třeba fotbal, hokej, karty nebo třeba domino. Vlastně nebýt mého bratra a toho, že má přibližně stejně starého syna, snad by ani nevěděly, co všechno si mohou užít.

Když jsem se snažila s ním o tom mluvit, řekl, že nás snad hmotně zajišťuje a nechápe, co bych chtěla. Někdy mám pocit, že snad nemůže být ani normální - každou besídku, kde třeba kluci měli nějakou miniroli (pro ně ovšem veledůležitou) protrpěl a pak vypadl jako kdyby mu za zadkem hořelo. To, že chodí na různé kroužky, snad ani neví. Přitom si děti přál.

Nevím, zda jsem neudělala chybu, že jsem ho nedovedla ke klukům nějak přitáhnout když byli úplně malí - k tomu, aby se o ně více zajímal. Jenže každý můj pokus končil nezdarem a tím, že se ještě více stáhl do sebe.

Diana