Máme tu období sněžných radovánek. Jako dítě jsem se na tento čas vždy těšila a samozřejmě netušila, kolik příprav naše výpravy za sněhem obnášejí. S dospělostí padla ona odpovědnost s balením a zajišťováním všeho potřebného, včetně dobré nálady a bezpečnostního dozoru, na mě. Inu, vše plyne a celkem spravedlivě nás posouvá…

Jarní prázdniny se snaží většina rodičů využít k tomu, aby své potomky dostala na zdravý horský vzduch. Ať už se tak děje formou různých speciálních pobytů pro děti, nebo jde o  něco ve smyslu APALUCHA (viz S tebou mě baví svět), případně vyráží celá rodina do hor, předchází všem těm úžasným chvílím čas pečlivých a náročných  příprav. A pokud jsme těm akcím osobně přítomny, padá zodpovědnost za úspěšný průběh a šťastný návrat opět na naše bedra. Na co bychom neměly zapomenout?

kids

Alena, matka tří dětí

Už několik let používám stejný „zimní seznam“, který se mi osvědčil, a jenž si každý zřejmě dokáže sestavit. Na co bych v této souvislosti chtěla spíš upozornit, to je způsob výuky lyžování u našich potomků. My máme celkem tři a u toho nejstaršího jsme udělali zásadní chybu, že jsme ho zkoušeli s manželem naučit lyžovat sami.

Manžel je navíc trochu vznětlivější, a tak byly lyžařské počátky vykoupeny proudem slz. Další dvě děti už putovaly do lyžařské školičky, kam jsme nakonec pro vybroušení stylu dali i toho nejstaršího.

Nejen že jsme předešli dramatickým chvílím, ale ještě jsme s manželem získali luxusní chvíle volného času, které jsme si mohli užít na svahu opět jako kdysi.

Olga, na hory připravuje celkem pět dětí

Ačkoliv jezdíme na hory pravidelně (s partnerovými dětmi z prvního manželství to čítá celkem pět nezletilých kousků), pokaždé se nám podaří něco zapomenout. Musím se přiznat, že nejčastějším viníkem jsem já. Připravím sice vše pro rodinu - od lyží až po zubní kartáčky, ale nakonec nechám doma třeba svoje doklady. Stane se to velmi snadno. Na lyže totiž nevezu svou kabelku, ale sportovní mošnu - a pod vlivem cestovní horečky pak zapomenu doklady z kabelky zkrátka přendat.

Podobný problém nastával i se zdravotními kartičkami dětí, které je nosily ve školních taškách. Před pár lety jsme si všichni udělali jejich kopie, což se ukázalo jako šťastné řešení. Jinak sportovní vybavení naštěstí nezapomínáme, sem tam doma zůstanou zubní kartáčky či jiné drobnosti, ale tohle se dá většinou už dnes všude koupit.

bag

Václav Zíma, nadšenec zimních sportů a majitelem CK CAPRO

Při odjezdu na hory lze zapomenout prakticky cokoliv. Lyže, hůlky, brýle, lyžařské boty, rukavice, helmu, lyžařské ponožky, vosky, sněhule, čepici, peníze, řidičák, pas, občanku, pojištění. Na co bychom však v žádném případě neměli zapomenout, je zdravý rozum. Nepřeceňujte své síly ani síly skupiny. Síla skupiny je určena nejslabším členem, kterému je nutné se přizpůsobit.

Pokud jedeme na hory s dětmi, pak nesmíme zapomenout na další důležitá pravidla:

  • Na začátku sezony je dítě nepopsaný list. Všechno je jinak než před rokem. Vyrostlo, má jiné těžiště, nové boty, nové lyže, hůlky.
  • Ne každý dobrý sportovec je i dobrý učitel. A rodič už se k výuce lyžování nehodí vůbec.
  • Najděte si trenéra, který to s dětmi umí. Neměňte trenéra, aby dítě plynule každý den navazovalo.
  • Trenér má vždy větší autoritu než rodič.
  • Víckrát málo je více než málokrát hodně. Raději hodinu až dvě denně každý víkend než 5 dní v kuse po 6 hodinách. Schopnost přijímat novinky je u dětí omezená.
  • Nemá smysl přidávat více než jeden dovednostní prvek denně.
  • Trénink by měl být zábavný, proložte jej hrou, nechte dítě, ať vám třeba ukáže cestu lesem nebo nový trik.
  • Nezapomínejte na pochvalu, i když máte pocit, že to dřevo je na celém svahu úplně nejhorší a nikdy to nepochopí. Chvála je nejlepší motivace.
  • Nesrovnávejte. Každý se vyvíjí jinak. S čím se jeden narodí, druhému docvakne v pěti a jiný pochopí ve dvanácti ale také třeba nikdy.
  • Držte na uzdě svoje ambice a neprojektujte je do svých dětí. I když vidíte na svahu Strachovou nebo Ledeckou, odložte růžové brýle a vraťte se zpátky na zem. Je to cesta těžká, drahá a určená jen pro opravdové talenty.

Hlavní je, že děti jsou zdravé a rády na svahu nebo ve stopě a rády s vámi.

Tolik slova člověka, který tráví většinu času se svými dětmi a klienty právě při sportovních radovánkách. Mimochodem, zapomenout byste také rozhodně neměli na společenské hry a nějakou dobrou knihu. Jednou jsme zůstali několik dní „uvězněni“ v horské chatě, jež byla dostupná jen lanovkou, která ovšem ve špatném počasí nejezdila. Nedalo se lyžovat, ba dokonce ani vyjít ven na pár metrů, protože chata se nacházela na samotě na poměrně prudkém svahu. Ponorková nemoc se v takových případech rozšiřuje celkem rychle.

Můj tip na čtení - Barbora Šťastná: Jak jsem sebrala odvahu

Kapitolu Buď je to láska, anebo trpím stockholmským syndromem doporučuji přečíst ještě než začnete balit! Pro hezký den přikládám se svolením autorky malou ukázku. Tak ať vám letošní balení na hory vydaří!

Nejkrizovější okamžik našeho manželství udeří každý rok ve chvíli, kdy s mým mužem a s dětmi odjíždíme na hory. Probíhá to asi takhle:
7:30 Vstávám. Jsem docela v klidu. Chceme vyjíždět okolo desáté, abychom ještě za světla byli na místě. Letos jedeme poprvé do Rakouska. Věci máme sbalené už tři dny. Cestu jsem si našla předem na mapě. Nic nás nemůže zaskočit. Snažím se šířit na zbytek rodiny klid a dobrou náladu.
9:15 Přes noc v Praze napadl sníh, poprvé za tuto zimu. Můj muž znechuceně oškrabuje auto od námraz. Potom připevňuje na střechu auta lyže a hlasitě u tohoto nadává.
9:55 Nosíme kufry do auta. Můj muž se ptá, proč máme tolik zavazadel. Oficiálně prohlašuje, že všechno se to do auta prostě nevejde. Navrhuje vyřadit tašku, do které si děti sbalily hry a plyšáky. Děti objímají své plyšáky a brečí.
10:15 Všechno se vešlo.
10:30 Sedíme v autě a chystáme se vyjet. Na sedadle spolujezdce nemůžu hýbat nohama, protože jsem obložená taškami se všemi věcmi, na které jsem si vzpomněla na poslední chvíli, plus svačinou a pitím na cestu. Vyjíždíme.
10:35 Vracíme se. Můj muž se jde ujistit, že je všechno vypnuté a okna zavřená.
10:37 Já se jdu ujistit, že jsem vypnula žehličku. „Žehlička je vypnutá,“ opakuju si nahlas, aby ve mně později nehlodala pochybnost. Ještě se dívám do kabelky, jestli mám u sebe pasy a pojištění. Atmosféra je poněkud napjatá. Začínám litovat, že jsem si do kabelky nepřibalila taky placatici s rumem. Vyjíždíme.
10:45 Ještě předtím, než najedeme na dálnici, si najednou nejsem jistá, jestli jsem do auta odnesla tašku s lyžařskými helmami. Sbírám odvahu říct to nahlas.
..

P.S. Pokud jste se v ukázce aspoň trochu poznaly, vítejte v klubu normálních pracujících matek!

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Přečtěte si také:

Reklama