Reklama

Vánoční čas je jako stvořený k lásce, rozjímání i soucitu. Na ulicích proto častěji potkáváme „koledníky“, kteří nás vybízejí: Přispějte na děti s…, na postižené s…

Bílá pastelka, kytička, svíčky, zvířátka, samolepka, cihla, pohled… to jsem jen tak narychlo vyjmenovala věci, které jako protihodnotu dostaneme, pokud přispějeme na to či ono. „Koledníci“ stojí na chodnících, před vchodem do metra, u vchodů do obchodních center… A to ani nepočítáme žádosti na příspěvky hrnoucí se na nás z televizní obrazovky, časopisů či nástěnek…

Máme v sobě od dětství vypěstovaný cit pro pomoc druhým, jenže abychom mohli pomáhat, musíme na to mít, a to jak fyzicky, tak psychicky i finančně. A já jsem po loňských Vánocích přišla na jednu úplně prostou věc: Na charitu musíme být bohatí!

Žádostí o příspěvek je už tolik, že se jim raději vyhýbáme. Kličkujeme a říkáme si, jen aby mne neodchytili a já se nemusel vymlouvat. Tu dvacetikoruna, tu padesátikoruna… Kdybychom měli přispívat pokaždé, když nás někdo osloví, výplata by se rozplynula jak pára nad hrncem… A zastal by se nás někdo, kdybychom neměli na nájem, na pojištění, na tramvajenku…?

I žádost o příspěvek je dnes vlastně komerčním produktem, a je na něm, jak osloví, jak nás zaujme. A já jsem si více než jistá, že máme právo si vybrat, kolik a kam přispějeme, pokud chceme a máme na to.


Nedávno jsem „potkala“ tuto situaci: Před jednou pražskou nemocnicí také postávaly studentky a vybíraly na nějakou akci. Oslovené dámy se otočily a slečnám odvětily: Řekněte si poslancům, ti jsou bohatí, pořád si přidávají, ať Vám dají ze svého oni.

 

Co vy a charita?