Reklama

Můj zážitek až tak nezapadá do každodenních probouzecích rituálů, ale musím se přiznat, že mě spolehlivě rozesměje, kdykoli si i po létech na něj vzpomenu.

Stalo se to před lety, kdy jsme s mým exmanželem ještě sdíleli společný pelíšek. Já byla zaměstnaná matka od dvou slečen, které nezadržitelně mířily (prospěšný) k vrcholu puberty a můj muž byl věčně zaneprázdněný a nervozní podnikatel.

Každé ráno mě budil vlezlý zvuk digitálního budíku, který jsem měla nejednou chuť rozšlapat. O to víc jsem si užívala sobotních a nedělních rán, kdy jsem mohla trošku lenošit.

Jedno ráno mi však nebylo souzeno. Vzbudil mě Petr, cloumal mým ramenem a se šíleným výrazem v obličeji mi říká: "Dělej, vstávej, něco se děje. Dělej."

V bytě bylo ticho jako v hrobě, všichni spali, tak jsem se nechápavě zeptala, co že se to vlastně děje. 

Petr se rozhlížel, jakoby hledal mimozemšťany a pak mi povídá: "Nevím, ale na budíku je SOS". V tu ránu jsem byla dokonale probuzená a řehtala jsem se na celý panelák. Na budíku totiž bylo 5:05.
 
Hezký den, Šášulka.

Šášulko,
to se vážně stalo :-))?! Vím, že rozespalý člověk je schopný vidět skoro mimozemšťany, ale SOS na budíku - to nemá chybu :-).