Následující text je pokračováním článku Na brigádu? I tohle vás může potkat! Ten doporučujeme k přečtení všem zájemcům o dočasnou práci, najdete v něm řadu rad a praktických i neuvěřitelných zkušeností.

Asistent prodeje, práce v logistice, pomocník ve skladu, pracovník úklidové služby… Hrubá mzda, příplatek za inventuru nebo pracovní výkaz… Orientujete se? Chystáte se na brigádu, a nebo už nikdy? Uvažujete vy a nebo třeba váš potomek o práci při studiu? Potřebujete si zkrátka přivydělat? A víte, co opravdu očekávat za vznosným pojmenováním jednotlivých pracovních pozic? Třeba vám několik málo osobních zkušeností napoví, jakou práci vzít a jakou raději nechat plavat.

 

Zašitá mezi manažery

 

S prací uklízečky začínám podle výkazu v devět hodin ráno. Ve tři čtvrtě na devět nervózně postávám v atriu prosklené budovy kousek od pražského centra, všichni tu vypadají profi, in a vůbec na úrovni – nemohu říct, že bych v otahaných manžestrácích zrovna oplývala sebejistotou. Na recepci si mě vyzvedá usměvavá padesátnice: „Ale, nová, to tu často nebývá!“ Její poznámku pochopím o něco málo později, když mi dojde, že místo uklízečky v této firmě se pro některé rovná rajskému nebi na zemi.

 

Chci se dobře uvést. Ihned potom, co si odložím osobní věci do kumbálu, vyrukuji s dotazem: „Tak co mám dělat?“ Je mi vysvětleno, že pro začátek bych si mohla dát kafe a vypustit trochu páru. Usrkávám z hrníčku, který mi byl šéfovou v oboru přidělen, a rekognoskuji terén. V pidi kumbálu se zatím sešla celá místní společnost: Dvě uklízečky a dvě doplňovačky automatů na kávu a sendviče, ty přijely i se svým velkým zásobovacím vozíkem, zabírá dobrou polovinu místnůstky. Ranní drbací šichta začíná.

 

V deset mi to nedá. „Vážně nemám něco dělat?“ Svou otázkou všechny přítomné pobavím, pošlou mě, abych si teda, když tak moc chci, prošla patro, které mám ten den na starosti. Zásadní body místní uklízečky jsou: čisté WC, dostatek toaletního papíru, mýdla a papírových utěrek na ruce, umyté nádobí v kuchyňkách a po skončení pracovní doby vytřít a vyluxovat. Nepotřebuji být vědmou, aby mi po projití patra došlo, že jsem tu zcela omylem, není tu práce pro tři uklízečky, ale tak pro jednu, a to tak na poloviční úvazek. Druhý den si s sebou přináším rozečtenou knihu. Co tu jinak dělat?

 

Kumbálová sešlost si ale vrásky z toho, že se ráno mihne v kuchyňkách a odpoledne přeluxne koberce v kancelářích, nedělá. Naopak, jedna z členek tohoto slušně finančně dotovaného debatního kroužku se dokonce nestydí nahlas zafilosofovat, že by neškodilo, kdyby jí zvýšili plat. Asi myslí prémie za vypité šálky čaje a kávy…

 

Summa summarum:

 

Sice jsem si vydělala – brala jsem minimální hodinovou mzdu – a přitom přečetla několik tlustých knih, ale třetí den mi z této laxní pracovní morálky začalo mírně kapat na maják. Osm hodin denně sedět schovaná v malém šedivém kumbálku se čtyřma babama, které na nikom a na ničem nenechají nit suchou, a čekat, až manažeři domanažerují, no a pak jít vyluxovat jejich vzorně uklizené kanceláře – to na mě bylo málo, málo a zároveň moc.        

 

Otrokyní hyper konzumu

 

Pomalu se stmívá, blíží se desátá, obcházím velenákupní centrum uprostřed Prahy a hledám dveře pro personál, což se mi už deset minut nedaří. Tentokrát padla volba na noční brigádu, budu doplňovat zboží do regálů v hypermarketu.

 

Ihned u vchodu mě nerudná starší ženská žádá, abych jí vydala svůj občanský průkaz. Namítám, že je to přece protizákonné, nebo? Dočkám se odpovědi, že jestli mně to nevoní, můžu jít, odkud jsem přišla, zájemců o mé místo je dost. Další zastávkou při vstupu do komplexu je značkovací pult: Vyndáte veškeré své věci ze zavazadla a postarší – proč už zase tak nerudné? – dámy vám je označkují, aby se předešlo krádežím.

 

Když se převlékám a ukládám batoh do šatny, z tlumeného povídání kolem vyrozumím, že noční šichty v mega super velkých obchodech jsou jednou z nejoblíbenějších brigád vysokoškoláků. Několik slečen mi vysvětluje, že po příchodu na vysokou školu do Prahy propadly nákupní horečce a tohle je jediná možnost, jak splatit dluhy za kupy trendy hadříků, kterým neodolaly. Později se setkávám s postarší dámou, která tu už tři roky rovná po nocích jogurty, aby splatila dluhy po svém manželovi, prý už zvládla dát dohromady sumu, která odpovídá jedné pětině dlužné částky, říká mi to s nadšením. Hezká černovláska mi ukazuje fotku půlročního syna a přitom vysvětluje důvod své cesty na noční směny do supermarketu: je samoživitelka, po nocích jí kluka hlídá maminka a ona si přivydělává. Není ale studentka, musí platit zdravotní pojištění, a tak bere za hodinu méně než já – a to já beru fakt tu nejnižší možnou částku.  

 

Pro tuto noc jsem přidělena do úseku drogerie. Dva odhadem osmnáctiletí kluci, tak tak jestli mají maturitu, ale s vysílačkami a skenery čárových kódů za pasem si nás seřadí do chumlu. Dost nevybíravým způsobem všem oznámí, že je na dnešek naplánovaná inventura, že se bude počítat, a kdo udělá chybu, ten letí, neboť na každé místo je dost jiných zájemců (Kolikrát to dnes ještě uslyším?). Inventuru agentura dopředu neavizovala, ale nevadí, z pravidel vím, že se za ni dostává příplatek, tak proč ne.

 

Pouštím se do práce, vyrovnávám značkové parfémy, kontroluji, jestli jsou krabičky opravdu plné, a zase je úhledně srovnávám nejbarevnější stranou obalu směrem k nakupujícímu, tomu se v místním slangu říká facing. Před každý druh výrobku pak nalepím cedulku, na kterou zapíšu jeho celkový počet na regále. Jde mi to od ruky, snažím se ignorovat arogantní chování vedoucích směny – Jedem, jedem, nekecáme, makáme!, nechci si nechat zkazit náladu.

 

Dvě hodiny ráno: Je čas na svačinku! Necítím se unavená ani nemám hlad. Opět se dávám do řeči s vysokoškolačkami. Mají dobrou náladu, vymyslely, jak se pomstít hypermarketu, který je noc co noc zotročuje, když je předtím finančně zmasakrovala místní nabídka dámských oděvů. Dnes v noci jsou v oddělení chlazených výrobků a zjistily, že v mrazácích není nainstalovaný kamerový systém. Střídají se tam tedy a ládují do sebe, co snesou. „Už mám v sobě snad patnáct mléčných řezů od Kinder,“ sděluje mi jedna z nich.       

 

K ránu se situace přiostřuje. Vedoucí směny si už neberou žádné servítky, křičení je unavilo, ale i tak jsou protivní jak seno za spodkama. Na všechny vyvíjejí tlak, že musí zrychlit, aby se ve výsledku rozhodli, že tuto inventuru dovedou do šťastného konce jinak. Jak geniální nápad! Do skenerů zadají počty výrobků tak, aby čísla odpovídala, a je to…

 

Blíží se sedmá hodiny ranní, dnešní noční směna končí, za srolovanými mřížemi obchodu už čekají první dychtiví nakupující, většinou důchodci. Vyzvedám si své osobní věci, padá na mě únava. Při procházení značkovací přepážkou se zjistí, že mi dámy zapomněly při příchodu označit plastovou krabičku se třemi rajskými jablíčky, které jsem si přinesla na svačinu. Okamžitě jsem obviněná z krádeže a je přivolána bezpečnostní služba, přijde mi to vrcholně směšné, bezpečnostní službě naštěstí také, nemám sílu se hádat ani urážet.   

 

Ještě ten den jdu do agentury odevzdat pracovní výpis s osmi odpracovanými hodinami. Příplatek za inventuru mi uznán nebude, nebyla dopředu nahlášená, nikdo o ní neví, víc je nezajímá. Zavolat do hypermarketu a informovat se není v popisu jejich práce, prý… Stejně tak se odmítají vyjádřit k tomu, že je všem brigádníkům odebrán při vstupu do komplexu občanský průkaz. Koho zajímá, že je to proti zákonům? Jak mi slečna polohlasem sdělila: „Víte, to není v našich kompetencích o tohle se starat, ten velkoobchod od nás bere denně sto brigádníků, a to je pro nás určující.“

 

Shrnuto a podtrženo

 

Noční doplňování zboží v hypermarketech mi přišlo sice jako jednoduchá a lehce sehnatelná brigáda – sama jsem na ni šla ještě dvakrát, když jsem měla akutně hluboko do kapsy, ale způsob chování nadřízených byl vždy přinejmenším znepokojující, v každém případě arogantní a ponižující, určitě neslušný. Za minimální hodinový plat bych do toho už nešla – a to nemluvím o tom, v jakém prachu a špíně se pracuje – zářivky osvítí zboží tak, že vypadá luxusně a čistě, koukněte se ale někdy zblízka… 

 

Závěrem

 

Po této zkušenosti se studentskou agenturou a jejím všemocným velkoklientem jsem se rozhodla, že stačilo – mimochodem obě dvě tyto společnosti dnes už na českém trhu nefungují, naštěstí.

 

Pro první otrkání na poli brigád je sice dobré nalézt si agenturu, která vás bude zastupovat, a přes ni si sehnat práci, ale získáte-li přehled, co a jak, kdy a kdo a za co, nebojte se fungovat za sebe. Každý další zprostředkovatel mezi vámi a vaším zaměstnavatelem musí pobírat plat, a na ten vyděláváte především vy, na to nezapomeňte.     

 

Máte dobré zkušenosti s brigádami? Nebo vás někdo v minulosti pěkně využil a ve vteřině se vyvlékl se svých povinností? A co zprostředkovatelské agentury?

Reklama