S vírou a věřícími mám několik zkušeností a zážitků. Nejdříve předesílám, že nejsem pokřtěná, ale svatbu jsem měla v kostele. Když jsem se jako dítko ptala rodičů, proč dali brášku pokřtít a mě ne, bylo mi žertovně vysvětleno, že na můj křest jim už nezbyly peníze. Myslím si spíš, že důvod byl, že jsem se narodila v padesátých letech, kdy víra byla lidem prezentována jako něco protistátního, a snad mě chtěli ušetřit příštích nepříjemností se socialistickou přítomností.

Svatbu v kostele jsem měla z několika důvodů. Za prvé – oproti svatbě na úřadě mi to připadalo slavnostnější, důstojnější a tak nějak víc zavazující (nehledě na to, že v roce 1981 byla svatba v kostele něco jako mírně protistátního a člověk se cítil div ne jako disident nebo jiný rebelant). Jako nevěrec jsem musela absolvovat pohovory s panem farářem, který byl velice příjemný, moudrý a naprosto civilní pán, který měl úžasné názory. Sice jsem se věřící nestala, ale udělala jsem si svůj vlastní názor. Není to ve víře, ale jako všechno ostatní jenom v lidech. Ostatně, ten pan farář teď je až ve Vatikánu. Tenkrát jsem mu slíbila jen jediné, že pokud budu mít děti, dám je pokřtít a svůj slib jsem splnila.

V zaměstnání jsem měla dvě zbožné kolegyně, s jednou z nich jsem dokonce pět let sdílela jednu kancelář. Maruška č. 1 byla dokonce mou přímou nadřízenou. Probíraly jsme všechno možné z jejího i mého pohledu a vždycky jsme se shodly. Nikdy mě do víry nenutila a já jsem zase tu její respektovala. Maruška č. 2 byla takzvaná plamenná bojovnice za víru a snažila se o ní přesvědčovat vždy a za všech okolností. Mně řekla, že když jsem děti nechala pokřtít, i když nevěřím, tak jsem vlastně alibista, který se jenom sichruje, a nenechala si vysvětlit, že jejich křest byl z úcty k člověku, kterého jsem si vážila. Nejvíc ji vytáčela kolegyně, která si přála, aby Pánaboha přivedla, že si na něj sáhne a pak bude věřit. Tahle věcnost Marušku č. 2 přiváděla k šílenství.

Svědkové Jehovovi mě navštívili, když jsem se synem byla na mateřské. Zazvonili u vrátek v pravé poledne, když jsem synka uložila ke spaní a dcery byly ještě ve škole. Prý jestli mám chvilku čas. Vyšla jsem tedy před vrátka, neboť když jsem viděla v jejich rukách knížky a letáky, bylo mi jasné, co jsou zač.

Byla to paní v důchodovém věku a asi 20letá dívčina. Přiznám se, že jsem se docela těšila, že si je vychutnám, protože jsem nedávno před tím zhlédla dokument, jaké škody může toto přesvědčení napáchat. Starší paní mi položila otázku: „Chcete být šťastná?“ a vrazila mi do ruky skládanku s obrázkem růžolící rodinky uprostřed kvetoucí zahrady. „Ale já jsem šťastná!“ odpověděla jsem jí. Paní to docela rozhodilo. Zamyslela se a pravila: „Aby byl člověk šťastný a spokojený, musí mít nějakou hodnotu, které věří!“ Já na to: „Mám hodného muže, zdravé a chytré děti, nemám žádné dluhy a jsem s tím spokojená.“ Paní vytasila ještě nějaké příručky a časopis Strážní věž a snažila se mi je dát s tím, že když to budu studovat, přijdu na to, že jsou i další věci v životě, které přinášejí štěstí. Já jsem řekla: „A můžu se zeptat na něco já vás?“ Paní se potěšeně zavrtěla v domnění, že drápek již byl zaseknut a červíček pochybností o mém dosavadním způsobu života již hlodá, a tak přikývla. Při mém dotazu, čím se tedy obě živí, když ve všední den místo práce a vydělávání peněz na obživu obcházejí domácnosti, a obzvláště její mladá přítelkyně, která by musela zastat jistě hodně práce, začala paní něco nesrozumitelného koktat a velice rychle se začala loučit. Její letáčky a časopisy jsem jí vrazila do ruky se slovy, že doma máme plynové topení a nepotřebuji papír na podpal.

Asi jsem si to u jejich pánbíčka zavařila, ale u mých dveří už nikdy nezazvonily. 

Vikina007

Milá Vikino, Tvůj příspěvek mě pokaždé potěší. :o))) Myslím, že ses s dámami vypořádala opravdu skvěle. Díky....

Dnes si povídáme o víře, o sektách, o fanatismu, o našich zkušenostech a názorech... pište mi na náš redakční e-mail redakce@zena-in.cz . Těším se na všechny....

 

 

Reklama