Svůj příběh k dnešnímu tématu zaslala také čtenářka Pegonela. Dlouho myslela, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, ale díky obětavému Rosťovi zjistila, že to není pravda.

Koho si představíte, když se řekne: supr kamarád? Čtenářka Pegonela jednoho takového má...

Přítel, kamarád?

Troufnu si tvrdit, že až dnes, když za nějaký ten měsíc oslavím čtyřicítku, mám skutečného přítele, nebo prostě supr kamaráda, něco jako brášku, na kterého se mohu vždy spolehnout. Myslela jsem si, že přátelství mezi ženou a mužem snad ani není možné. V minulosti, když jsem nabízela muži přátelství, se dříve či později ukázalo, že muž sice přijal mou nabídku, ve skutečnosti ale myslel, že se z našeho vztahu přece jenom vyklube vztah partnerský. A tak jsem musela odolávat jeho snaze sblížit se víc, než jsem chtěla. Samozřejmě, že to onen mužský jedinec, když pochopil, nesl špatně. A já vlastně s ním, protože jsem tvor soucítící a měkkosrdcatý.
Už jsem si myslela, že skutečný přítel opačného pohlaví je jen sci-fi, když jsem potkala Rosťu. Má dceru stejně starou, jako je můj syn. Bydlí ve městě vzdáleném 20 kilometrů od toho našeho. Má podobné záliby, jako já. Původně se vlastně do mě tak trochu zamiloval. Jenže Rosťa je tvrďák a strašný realista, zatímco já snílek, romantik a citlivka. Ne, my dva bychom nemohli spolu existovat jako partneři. Zatímco já očekávám od muže květinu a přání k narozeninám, on přejde onen významný den s tím, že „každý den se někdo rodí“. Zatímco já se rozplývám na horách krásným výhledem, on se už vidí v restauraci u krásně propečeného steaku. A tak jsme si hned v začátku řekli, že budeme kamarádi.
Občas jsme vyjeli někam na výlet, zašli jsme si zaplavat. Rosťa si v mezidobí našel nějakou tu přítelkyni. Vždy mi o ní řekl a já mu to přála. Ale vždy se rozešel, on je opravdu hrozný tvrďák a žena s ním asi v partnerském vztahu nevydrží. A vždy mi zavolal, já mu řekla pár slov, sešli jsme se, zaplavali jsme si, nebo jsme si vyšli na hory. O sblížení se už nepokouší. Ví, že to nechci, a nedokázal by mi ublížit. Když jeho něco trápí, jsem první, kterou o svých potížích informuje. A já dělám totéž. Mám problém s počítačem? Volám Rosťu. Zlobí syn? Volám Rosťu. Když si našel nedávno novou přítelkyni a vypadalo to, že mu to snad už vyjde, řekla jsem v žertu: „A co uděláš, když ti zakáže mě?“ A on odpověděl: „Tak to má smůlu. Nedám si tě vzít.“ Oponovala jsem tím, že partner je mnohem víc, než přítel. Nesouhlasil. Jisté je, že jeho vztah s Monikou, jak se jmenovala, dávno skončil, ale naše přátelství stále trvá.
Čím je víc, než kamarád? Už třikrát mi pomohl v zásadních věcech. Poprvé jsem jela za přáteli do jiného města. Trošku jsem se zdržela a při přestupu mi ujel poslední vlak. Zůstala jsem v půli cesty a nebylo spojení ani domů, ani zpět k přátelům. Vzpomněla jsem si na Rosťu, který pro mě přijel. Podruhé jsem dostala svůj šílený nápad jet v parném dni na kole do Ostravy. Je to „jen“ 30 kilometrů. Jenže jsem podcenila počasí a na zpáteční cestě jsem kňourala Rosťovi do telefonu, ať mě zachrání. Mám citlivou pleť, která byla spálená, navíc jsem po melanomu kůže. Dál pokračovat v cestě by bylo šílenství. Přijel, naložil kolo i mě a transportoval mě domů. Můj poslední zážitek byl asi nejhorší. Rosťa si našel práci v Holandsku a na pár dní přijel zpět domů. Relaxoval a já byla pozvána ke kamarádce a jejímu příteli na barák, který si v horách nedávno koupili. Měla jsem u nich být na celý víkend. Chtěla jsem svého psa dát k otci, ale oba mě přemluvili, ať ho vezmu sebou. Věděli, že je to pes postelový, fixovaný na mě. Jenže u nich Ben ne že nesměl do postele, on nesměl být ani v místnostech, kde se postele nachází. Přítel od kamarádky mu vytyčil kuchyň a chodbu, kde měl v noci být. Jenže starší pes v neznámém prostředí reagoval po svém. Naříkal a štěkal. Uprostřed noci to přítel od kamarádky nevydržel, začal křičet a kopat do Bena. To jsem zase nevydržela já. Měla jsem v minulosti agresivního manžela a na podobná vystoupení už nejsem zvědavá. A tak jsem řekla, že pokud nepřestane napadat psa, uteču. Podotýkám, že jsem byla 50 km od domova, na samotě u lesa, za vesnicí, kterou jsem neznala. Kolem široko daleko byly jen lesy. V tu chvíli jsem ale byla přesvědčená, že těch padesát kilometrů domů dojdu pěšky. Byla totiž noc. Ale kamarádčin přítel nepřestal. A tak jsem se sbalila a skutečně opustila dům. Myslela jsem si, že se uklidní a půjde mě hledat. Chyba! Zamkl mou kamarádku do pokoje, aby mi nešla pomoct, vypnul telefon a šel spát. Já ve dvě v noci šla s rukama napřaženýma, protože na cestu nebylo vidět. Na zádech batoh, v ruce tašku, v druhé vodítko. Na konci vodítka ťapal můj hodný Ben. Stalo se, co se stalo. Uklouzla jsem, v lese jsem někam spadla, a když jsem se probrala, skláněl se nade mnou jen můj pes. Volala jsem lidem, kteří mají auto. Napadl mě i Rosťa, ale ten by se mi smál, že jsem důvěřivá. Navíc se měl ráno už vracet do Holandska, nemohl mi pomoci. Všichni přátelé měli vypnutý mobil, nebo ho neslyšeli, protože spali. Váhala jsem nad policií. Nemohla jsem tak zůstat v lese. Po pádu mě dost bolelo koleno a hlava a měla jsem uprostřed lesa někde v Beskydech pořádný strach. Nakonec jsem přece jen vytočila Rosťovo číslo. Z jeho ustrašeného hlasu jsem pochopila, že se mi smát nebude. „A kde tě mám hledat?“, zeptal se. „Ty nejedeš do Holandska?“, ptala jsem se, ubrečená a třesoucí se strachy i bolestí. „Jedu, ale toto je důležitější, jde ti o život.“ Následovala telefonní domluva, kdy Rosťa vyjel a já hledala „světýlko“ jako v pohádce. Nakonec jsem podle vzdálených zvuků přece jenom našla civilizaci, pár domečků, pak i malou cestičku a na první tabuli si přečetla, kolik kilometrů od obce, kterou jsem ani neznala jsem. Rosťa s pomocí navigace našel obec a poté i mě. Ubrečenou mě usadil do auta, mrkl na mě a řekl: „Ženská jedna! Už potřetí jsem tě zachránil!“ A měl pravdu. Dovezl mě domů, pomohl s taškou i batohem a do Holandska jel o den později. A já vím, že v něm mám víc, než jen kamaráda...

Rosťu považuji za přítele...

S pozdravem,
Pegonela

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 7. 8. 2012: Muž a žena (ne)mohou být přátelé

  • Může podle vás existovat opravdové přátelství mezi mužem a ženou?
  • Měla jste někdy v životě hluboký přátelský vztah s mužem? A jak dopadl? Poznamenala ho lidská sexualita?

Téma dne je zařazené do rubriky Vztahy, ale jeho esence je nevztahová. Ptám se totiž na čisté přátelství mezi mužem a ženou, bez stínu sexuální touhy, bez jediné myšlenky na to, jaký by asi byl tenhle kamarád v posteli. Může, podle vás, mít žena blízkým „jen“ přítelem muži? Může ho „jen“ přátelsky vyslechnout, obejmout, pochopit, porozumět mu? A může totéž cítit vůči ženě muž? Své příspěvky dlouhé alespoň jako tento odstavec textu mi zasílejte do redakční e-mailové schránky (viz níže), a to nejpozději 7. 8. 2012 v 15.00 hodin, zvýšíte tak svoji šanci na uveřejnění a tím i získání odměny. A jaká že to bude odměna? Pro jednu ze čtenářek tu mám přichystanou hru Laškování od firmy Albi, další tři přispěvatelky odměním 2.000 body do srpnové části naší Věrnostní soutěže.

laškování

Reklama