Reklama

Dobré ráno všem ženám-in!

Jako puberťačka jsem si někdy myslela, že mě naši snad museli adoptovat. Připadalo mi, že s těmihle nemožnými dospěláky přece nemůžu mít vůbec nic společného, ani jediný gen!
Teď je mi třicet, mám vlastní rodinu a s údivem začínám zjišťovat, že se v mnoha věcech chovám jako moje matka. Stejným způsobem stelu postele a rovnám nádobí do skřínek, jsem úplně stejně háklivá na vlasy ve vaně, a když hubuju moje dva kluky za binec v pokojíčku, používám dokonce ty samé výrazy. Nevím, do jaké míry je to dědičnost a do jaké výchova, ale přesně si pamatuju, jak jsem si v patnácti říkala: Tak tohle já NIKDY dělat a říkat nebudu!!! A už je to tady...

Máma už bohužel není naživu, zemřela před pěti lety na rakovinu. Kdyby byla, asi bych si s ní o spoustě věcí ráda popovídala. V posledních letech jsem ledacos pochopila... už vím, že vždycky musí být někdo, kdo dělá všechny ty nepopulární věci, třeba nutí děti do úklidu a do čištění zubů. V duchu se jí omlouvám. Tak sorry, mami, už jsem v tom taky. A stejně jako ty rovnám boty v předsíni, protože mi najednou tak nějak vadí, když jsou naházené na jedné hromadě.

Alena


Milá Aleno, nevím, jestli vás vaše maminka může slyšet, ale jestli ano, určitě je z vašeho vzkazu docela naměkko. A nebojte se, ona jistě věděla už tenkrát, jak to dopadne a že jednou „naberete rozum". Díky za příspěvek.