bejb

V životě se někdy stanou věci, které jsme si zrovna nenaplánovali a my si uvědomíme, že ne všechny příběhy mají šťastný konec. Jeden z těch smutných nám poslala čtenářka Vlaďka006.

Zvoní mi telefon.
„Ahoj, tady Silva, můžu se stavit?“
„Silvo, jasně. Už se moc těším.“

A nebyla to jenom zdvořilostní fráze. Opravdu jsem se na Silvu moc těšila. Měla na svět přivést svého prvního potomka, holčičku. Měla už dávno po termínu, počítala jsem, že se holky staví obě. Plánovaly jsme si, jak si s malými princezničkami budeme hrát, procházet se, budeme chodit do parků a vymýšlet všelijaké výlety.

Jaké bylo moje zklamání, když jsem viděla Silvu ve dveřích samotnou, s propadlým obličejem a nateklýma očima. Tušila jsem katastrofu.

„Máš doma malou?“ zeptala se mě.
„Jo, spinká.“
„Můžu se mrknout?“
„Jasný.“

Silva se při pohledu do postýlky rozklepala a po očích jí začaly stékat slzy. „Dáš si kafe?“ vyrušila jsem ji. „Ne, dám si tohle.“ Vytáhla již upitou whiskey. Odešly jsme do obýváku, nalila jsem Silvě panáka, ta se hned pustila do vyprávění.

„Víš, naše holčička je v nebíčku. Nikdy by mě nenapadlo... No, vždyť všechny testy vyšly v pořádku, neměla jsem žádné problémy, tolik jsem se těšila... Šla jsem minulý týden na vyvolání. Už jsem 5 dní přenášela a trápil mě tlak, tak se gynekolog rozhodl pro vyvolání. Ráno před nástupem do nemocnice se Alenka ještě pěkně hýbala. Cítila jsem, jak se zapírá nožičkama, jak kope. Po příjmu mi dali na břicho monitor a najednou začal šrumec.

Sestra říkala, že nemůže najít srdíčko, volala staniční sestru, pak mě hnali na ultrazvuk a pak mi smutně sdělili, že moje holčička nežije. Volala jsem manželovi, ten hned za mnou přijel. Ještě ten den jsem podstoupila vyvolání porodu. Musela jsem porodit své mrtvé dítě. Sestra se mě zeptala, jestli chci své dítě vidět a pochovat si ho. Po chvilce zaváhání jsem mezi brekem vyloudila ANO. Sestra mi dala Alenku do ruky, vypadala, jako že spinká. Já si celou dobu myslela, že je to třeba jen nějaké nedorozumění, že se Alenka probere. Nechala jsem si zavolat i manžela, aby se na naši berušku podíval. Moc plakal a došlo mi, že to není omyl, že je to jenom má sugesce. Zhroutil se mi svět.

Sestra mé přemítání vyrušila. Paní Zajícová, je čas. Hlavou mi mihla nenáviděná věta ze seriálu Teletubbies. Je čas udělat dětem pápá. Ano, je čas udělat Alence pápá. Sbohem, můj broučku, sbohem. Jednou se sejdeme, už se na tebe moc těším, až tě pohladím a nikdo už nám nebude říkat, že už je čas. Proč mi nevyvolali porod o jediný den dřív? Chtěla jsem na porodním sále slyšet pláč svého dítěte, ne můj a manželův. I kdyby mi druhý den zemřela, měli bychom čas se poznat, mohla jsem se s ní jedinou noc mazlit. Nebo proč jsem rovnou nepotratila ze začátku, jestliže něco v pořádku nebylo? To, že budu moct mít za půl roku dítě znova, je hodně slabá náplast na moje pocity. Ať budu mít dětí, kolik chci, tak vždy jedno bude chybět. Naše Alenka.“

Silva dokončila své vyprávění. Byla moc vyčerpaná, chtěla jít domů. Bála jsem se o ni, aby si něco neudělala. Tak velkou bolest si opravdu nedokážu představit. Vyprovodila jsem ji domů a ujistila se, že je její manžel doma. Před Silvou jsem si hrála na silačku, nabídla jí rámě k vyplakání. Cestou domů jsem ronila obrovské slzy. Do dnešního dne jsem se z jejího vyprávění nevzpamatovala, a až teď si uvědomuji, jaké mám štěstí, že moje dítě žije a je zdravé.

Silva se se svým smutkem pere po svém. Navštěvuje psychologa a poradny pro matky s podobným osudem. Zpočátku si pročítala internetové diskuze maminek s podobnými příběhy a s maminkami se setkávala osobně, ale prý to její psychiku podlamovalo ještě více. Ne, cizí žal opravdu není ta správná náplast. Silva je statečná a já věřím, že to všechno zvládne, a ta bolest se mnohem zmenší. Vím, že nikdy nezanikne úplně, ale přeji jí, aby ta bolest byla co nejmenší.

lupa

Reklama