Jakmile jsem začala rozeznávat písmenka, uchvátil mě svět knih a od té doby mě nepustil. A mou první literaturou se staly Mayovky. Pravda, Old Shatterhanda jsem nikdy ráda neměla, přišel mi s tou svou laskavou benevolencí vždycky strašně nafoukaný, zato Vinnetou si mě získal. K velké nelibosti mé babičky, která si přála mít ze své vnučky „hezkou holčičku“, mě však nezaujaly žádné ženské hrdinky. Nšo-či mi připadala nudná a Ribanna jakbysmet.

Sukni nikdy!
Jak jsem přecházela od příběhů v celku neškodně romantických k těm drsnějším, shlížela jsem se stále více a více v jejich mužských hrdinech - a to ne vždy v těch kladných. Mezi mé velké vzory patřil Tecumseh, Čingačgůk, ale také Spartakus, Čingischán, ba dokonce i maršál de Retz. Milovala jsem Beowulfa a Záviše z Falkenštejna, získali si mě Cid i Roland. K znechucení své babičky a k tichému pobavení rodičů - táta ze mě stejně chtěl mít kluka a máma milovala „klučičí“ hry - jsem na sebe odmítala obléct cokoliv, co by připomínalo sukni, o náušnicích jsem nechtěla ani slyšet a dlouhé vlasy jsem tolerovala jen proto, že je nosili i mí mužští hrdinové.

S mečem v ruce
Vždycky jsem na svých hrdinech obdivovala především odvahu a čest. Na dobru a zlu už zas tak nezáleželo a intelekt taky nebyl nejdůležitější. A čím jsem byla starší, tím míň mě zajímali válečníci bez bázně a hany a tím víc mě lákali rebelové. To už se hlásila ke slovu puberta, já jsem objevila fantasy literaturu a začala pobíhat po lesích s mečem v ruce. A právě to mě, paradoxně, dovedlo k ženským hrdinkám.

Zpátky k ženám
Ve fantasy je totiž žena - válečnice mnohem častějším jevem, než bývala v historii. A protože správná fantasy hrdinka sice mává mečem, ale také nosí náušnice, lecjaké šperky a sukni, nechala jsem si k velké babiččině radosti propíchnout uši a začala se zajímat o nějaké ty rodinné klenoty, které mi měly připadnout. Pravda, scházely mi na nich lebky, draci a jiné odpovídající motivy, ale přece jen, i drahokamy a zlato jsou dostatečně „stylové“. Také sukně jsem konečně oblékla - na babiččin vkus sice podezřele „roztrhané", ale přece jen.

Na bitevním poli
A tak jsem se nakonec oklikou dostala zpět k historickým ženám - válečnicím. Johanka z Arku na mě pravda byla poněkud příliš „kladná“, ale taková Boadicea, to už byla jiná káva. A Matylda Toskánská taky nebyla k zahození. Nakonec to byly právě tyhle ženy, které jako mé vzory v mnohém formovaly mou povahu a přístup ke světu - už jsem nelitovala, že nejsem kluk - naučila jsem se, že být ženskou na bitevním poli, na němž obvykle válčí muži, je mnohem zajímavější - a že tak můžu využívat zbraně obou pohlaví.

soutěž - citát: být sobecký

Dneska už jsem na nějaké vzory trošku stará a dávno vím, že chtít být „jako někdo jiný“ není zrovna ta nejlepší cesta, přesto mám svoje dětské hrdinky ráda a čas od času, když mě svět štve a ztrácím chuť a sílu bojovat, se k nim znovu vracím. Protože ony se nevzdávaly...

 

Měla jste v dětství nějaký vzor? Máte ho dnes?
Byla to knižní nebo filmová postava?
Nebo někdo, koho jste osobně znala?
Byli Vám vzorem rodiče, sourozenci nebo třeba učitelé?
Nebo jste obdivovala současné hvězdy - modelky, zpěvačky nebo herečky?
Nebo spíš političky a vědkyně?
Byly Vašimi vzory jen ženy, nebo i muži?
Jak jste usilovala o to, abyste se svému vzoru přiblížila?
Změnila jste svůj vzhled nebo chování?

Napište mi o svých vzorech a o tom, co pro Vás v životě znamenaly, na redakce@zena-in.cz a nejlepší příspěvek odměním!

Reklama