Reklama

 

Popíši vám jednu situaci, která se opakuje od věku jednoho roku. Tedy trvá již velmi dlouho, jelikož mému synovi jsou čtyři.

 

Když byl malý a začal chodit, nepustil mě ze svého dohledu.

Jistě znáte tu situaci, když dítě začne chodit a chce to celému světu stále předvádět. Můj syn od svých prvních krůčků chtěl stále jen chodit, a vyžadoval neustálou pozornost a obdiv celého okolí. Nedlouho potom jsme odložili kočárek, strašně řval, když jsem ho do něj chtěla jen posadit. Chtěl pohyb, chtěl kontakt s okolím, nějaké pasivní dřepění v kočárku ho pranic nezajímalo.

Když jsme byli doma, chtěl si pořád hrát. Pořád chodil za mnou a já si nemohla ani dojít na záchod. Od té doby mu trpělivě vysvětluji, ať za mnou na záchod neleze. Snažím se vydobýt si alespoň toto místo k malému odpočinku a vydechnutí. Zřejmě to mé vyprávění přijde matkám klidných dětí k smíchu – chápu.

 

Postupem času se situace začala poněkud zlepšovat ve smyslu, že se syn stával obratnějším a šikovnějším a já ho nemusela hlídat bez přestání. Na příklad na pískovišti se situace stala natolik bezpečnou, že jsem zkusila vzít si sebou časopis. Toto jsem ale byla nucena opět posunout, jelikož můj syn je ke své neutuchající energii velmi společenský, hlasitý a přes veškerou mou snahu nerespektuje vůbec moje přání nebo zákazy. Mezi dětmi se dostává do jakéhosi afektu, má velikou tendenci všechny děti řídit a organizovat, a pokud ho neposlouchají, sype jim písek na hlavu nebo je mlátí hrabičkami po hlavě. Během dvou hodin na písku musím minimálně desetkrát zakročit a omlouvat se maminkám dětí, které odcházejí s čerstvou boulí na hlavě.

 

Jezdíme často autem.

Syn přikurtován v sedačce, což snese jen v případě, že mu dám hračky a jahodovou žvýkačku. Ihned jak se rozjedeme, začne mne bombardovat otázkami: kde jsme, jak se to tu jmenuje - a nepřetržitě mi něco ukazuje. Fakt, že se nemůžu při řízení otáčet, mu vysvětluji od té doby, kdy jsem se začala domnívat, že by to mohl chápat. Ptá se mě samozřejmě dodnes, a když už neví, čím by mě rozptýlil, začne řvát tak, že se leknu. Škrábe ho cedulka na svetru nebo mu spadne hračka. Než někam dojedeme, jsem zelená jak sedma.

 

Občas mu dám na zadek.

Je to ve chvílích, kdy se i já dostanu do afektu a zkrátka nevím kudy kam. Nikdy, skutečně nikdy, se do takto nervově vypjatých situací nedostávám a ani si nevzpomínám, že tomu tak bylo někdy v minulosti. Dám mu dvě na zadek a já se trochu uklidním. On má samozřejmě reakci zcela opačnou.

 

Nejsem si jistá, zda mu to nějak neškodí. Zda se to na něm nějak nepodepíše v jeho rozvíjení, zda z něj kvůli mně nebude nervák nebo jinak poškozený jedinec. Především moje časté křičení a dávání na zadek nemá žádný efekt.
Pro příklad – kvůli tomu chození za mnou na záchod jsem mu domlouvala tak třicetkrát a snažila se mu vše vysvětlit. Na zadek dostal za to samé tak pětkrát a dneska ráno mi tak vehementně bušil na dveře, že jsem musela vylézt a opět ho plácnout. Plácla jsem jednou, ale ze všech sil. Teď mám hrozné výčitky…

 

Prosím vás poraďte mi. Zaslechla jsem už od naší pediatričky, že syn má pravděpodobně LMD neboli že je hyperaktivní, ale tvářila se u toho, že to prostě musím vydržet a že musím být důsledná. Ale já z té důslednosti už blázním, jsem opravdu vyčerpaná a hodně unavená. Začala jsem teď chodit do práce, a přesto, že má práce je dost náročná a já jsem často ve stresu a chodím domu psychicky zmořená, je pro mě moje pracovní místo absolutní oázou klidu a pohody…
Poraďte mi, co s ním. Miluju ho a přitom na něho často křičím…

 

 

 

Na odborný názor jsem se zeptali psycholožky, Mgr. Ireny Švábové:

"Dítko popisované v tomto příběhu, je opravdu velice pravděpodobně chlapeček se zvýšenou potřebou pohybu. Odborně se tato problematika dnes nazývá hyperkinetický syndrom, (dříve syndrom LMD – lehké mozkové dysfunkce). Tyto děti jsou, jak hezky popisuje čtenářka, velice náročné na výchovné vedení a rodiče jsou často vystavováni situacím, kdy už si opravdu nevědí dál rady a „tečou jim nervy“. Problematika hyperaktivních dětí je velmi rozmanitá a bohužel opravdu neexistuje lék, který by jejich obtíže zlepšil. Všem rodičům, kteří si nevědí se svými dětmi rady, doporučuji nejprve nahlédnout do některého knihkupectví s populárně naučnou literaturou a jsem si jistá, že najdou knihu, která jim na otázky problematické výchovy, alespoň částečně odpoví (osobně doporučuji např. knihu „Malý tyran“). Samozřejmě je možné kontaktovat odborníky, např. psychology, kteří jim mohou konkrétně poradit při výchovném vedení jejich dítěte. Při výrazných obtížích není na škodu také navštívit dětského neurologa.

 

Fyzické tresty jsou velice ošemetná věc. Pisatelka opět velice pěkně vyjadřuje, jaký bývá jejich scénář:  „Občas mu dám na zadek.  Je to ve chvílích, kdy se i já dostanu do afektu a zkrátka nevím kudy kam. Dám mu dvě na zadek a já se trochu uklidním. On má samozřejmě reakci zcela opačnou.“

Většinou tedy fyzické tresty větší efekt nemají a slouží spíše k odreagování rodičů. Drobné plácnutí na zadek jistě dítěti nemůže v jeho vývoji uškodit, ale je nezbytně nutné si uvědomit, že hranice mezi plácnutím na zadek a týráním dítěte může být velice tenká. Proto nemohu tělesné tresty nikomu doporučit.

 

Bohužel zde nemohu dát konkrétní radu, jak se při výchově takového dítěte chovat, neboť příčiny a projevy mohou být zcela různorodé a vždy je důležité brát v úvahu individualitu problému. Většinou tyto děti potřebují prostě zaměstnat a je dobré mít nachystán arzenál hraček, her, aktivit - zejména těch fyzických atp. Vzteká-li se nadměrně naše dítě, je někdy lepší ho prostě nechat být, obrnit se SILNOU trpělivostí a říkat si, že „není divadla bez diváka“."

 

 

 

Za vyjádření Mgr. Ireně Švábové poděkovala