Co si budeme povídat, ješitnost patří k mužům od nepaměti. A drží se jich pěkně dlouho, prakticky až do konce života. Tedy alespoň pána, který se cítil uražen při nabídce sednutí si v tramvaji, se drží určitě.

No, dovolte!

muž

Jsem slušně vychovaná, na ulici zdravím a v dopravních prostředcích pouštím sednout maminky s dětmi a starší lidi.

Jedu takhle tramvají, venku je zima, sněží, nechce se mi pěšky. Trasa do práce není dlouhá, ale v tomhle počasí by byla nekonečná. Na tramvajové zastávce je lidí tak akorát, zato tramvaj je narvaná k prasknutí.
Že jsem přece jen nešla raději pěšky!

Ovšem na další zastávce, hlavním přestupní stanici, se vnitřní nával lidí uvolní. Dá se už i sednout. My, kteří jsme nevystupovali, sedíme všichni. Nikdo nestojí.

Následuje další zastávka. Už zdálky vidím pána s hůlčičkou a velkou, kostkovanou nákupní taškou, zatím prázdnou. Připomíná mi herce Stanislava Neumanna, krále z Pyšné princezny. Do schodů se mu jde očividně špatně. Postaví se kousek od místa, kde sedím, a drží se madla. Frajer sedící přede mnou dělá, že ho nevidí.
Zvednu se a nabídnu starému pánovi, aby se posadil.
Místo poděkování se mi však dostane studené sprchy.
„No dovolte! Proč bych si měl sedat? Připadám Vám snad tak nemohoucí? Seďte si sama.“

Mladík přede mnou se škodolibě ušklíbne. Jako by už dopředu věděl, jaká bude následovat odpověď.

Korunu tomu všemu nasadil náš šéfredaktor Radek.
Když jsem tuto příhodu vyprávěla v redakci, tak jen tak ledabyle prohodil:
„Já kdybych tě viděl, taky bych tě taky radši nechal sedět.“

No jo, „věčný mladík“.
Pak že nejsou muži ješitní!

Přečtěte si také:

Reklama